U okna
Když přišlo jaro, na pešuňku
rozkvetly stromy v jarním slunku.
Maminka, tichá jako pěna,
k oknu je v pláči odvrácena.
− Proč pláčeš, co máš za bolest,
řekni mi, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebudou jednou stromy kvést.
Sníh padal hustě a co chvíli
vločky se na sklo přilepily.
U okna, bylo málo světla,
maminka tiše něco pletla
a měla slzy na očích.
− Proč pláčeš, čeho je ti líto?
− Však ti to povím, povím ti to,
až nebude jednou padat sníh.
Večerní píseň
Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stal na skříňce,
zatřpytil se okamžitě,
skla oken, po nichž před chvilkou
plakalo ještě bílé jiní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.
Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
pohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.
Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tou rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.
V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.
Dnes už tak už tak šťastně neusínám.
Vlaky
Vlak jede a kouř v chomáči
padá na okna pavlačí.
Semafor slétne, nad tratí
začli zas práci zpívati.
Maminka okno rozhodí,
bydlíme v třetím poschodí.
A nestačí je zavřít pak,
z opačné strany jede vlak.
Vlak jede a kouř v chomáči
padá na okna pavlačí.
Okno je smutné bez kvítků,
mívali jsme tam pažitku.
Letos tam máme od zimy
i muškát s květy bílými.
Když maminka jej zalívá,
je v každém saze ošklivá.
S kytkou se mazlí: Nezvadni!
Vlak píská. Je to nákladní.
Maminčina kytice
V rodinném albu ze sametu,
jež nevešlo se na můj klín,
na stránce plné amoretů
je starý portrét maminčin.
Je v závoji, má dlouhou vlečku
a tatínkovi v čamaře,
který je nad ní u stolečku,
upřeně hledí do tváře.
Svatba a kvítí! Svatebčané,
tanec, prstýnky ze zlata!
Růžičky stuhou uvázané
tiskne si k srdci dojata.
A tmavé copy pod závojem
má třikrát kolem stočené.
Je mladá, krásná, a ten dojem
dítě už nezapomene.
Tatínek - jako tenkrát muži -
má kníry. Opřen vestoje,
dívá se na kytici růží,
zastřenou cípem závoje.
Dost růží už jsem viděl v žití,
na konec zbylo těchto pár.
Dost měl jich, mnohé toužil míti,
a život přešel, jsem už stár.
Trpce si říkám tuto větu.
Jak je to hezké býti mlád!
Na stránce plné amoretů
jsou růže svěží posavad.
Ukolébavka
Až, chlapečku, zavřeš víčka,
vyskočíš si na koníčka.
A koníček spí.
Na louce je plno květin,
pojedeš s ním do kopretin.
Kopretinky spí.
