I
Nikde se nezastavovalo tolik lidí jako před krámkem s obrazy na Ščukinově rynku. Však v tom krámku se také sešlo něco vzácností! Obrazy byly většinou malované olejovými barvami, natřené tmavozeleným lakem a měly sytě žluté, zlacené rámy. Zima s bílými stromy, večer celý dočervena jako když někde hoří, vlámský venkovan s fajfkou a vymknutou rukou, který vypadal spíš jako rousnatý krocan než jako člověk - to byly tak jejich obvyklé náměty. A pak ještě několik rytin: portrét mírzy Chusraua v beranici a podobizny nějakých křivonosých generálův třírohých kloboucích. Mimoto bývají dveře těchto krámků obvykle ověšené svazky kramářských obrázků, obtisknutých dřevotiskem na velkých listech, které svědčí o samorostlém nadání prostého ruského lidu. Na jednom byla carevna Miliktrisa Kirbiťjevna, na druhém Jeruzalém, po jehož domech a chrámech si docela klidně stékala červená barva a nevynechala ani kus země a dva klečící ruské vesničany v palčákách. Kupců na tyto výtvory nebývá obvykle mnoho, zato diváků celý houf. Jistě už před nimi lelkuje nějaký uloudaný lokaj, co nese oběd z hostince pro svého pána, který docela určitě bude jíst polévku už hezky vystydlou. Před ním tam asi stojí voják v dlouhém plášti, hrdina všech vetešnických trhů, co mívá na prodej dva perořízky, a trhovkyně z Ochty s krosničkou plnou střevíců. Každý z nich projevuje nadšení po svém: venkované si obvykle ukazují na obrázky prstem, kavalíři si je prohlížejí s vážnými tvářemi, lokajíčkové a rozjívení učedníci se smějí a dobírají si jeden druhého kreslenými karikaturami, staří lokajové v soukenných kabátech se dívají jen proto, že někde okounět musí, a trhovkyně, ty ruské mladice, sem pospíchají po čichu – poslechnout si, co zrovna lidé přetřásají, a podívat se, co si prohlížejí.
V té době se před krámkem bezděky zastavil mladý malíř Čartkov, který šel náhodou kolem. Starý plášť a nenápadný oblek svědčily o tom, že je to člověk, který se obětavě věnuje své práci a nemá kdy starat se o své ustrojení, jež mívá pro mladé lidi vždycky jakousi záhadnou přitažlivost. Zastavil se před krámkem a nejdřív se v duchu usmál těm šeredným obrazům. Potom začal mimoděk přemýšlet. Nepřipadalo mu nijak divné, že si prostí ruští lidé tak rádi prohlížejí ty Jeruslany Lazareviče, všelijaké vyžírky a ochlasty i Fomu a Jerjomu; vždyť tyto náměty vídali kolem sebe a rozuměli jim. Ale kdo bude kupovat ty křiklavé, ošklivé olejové mazanice? Kdo stojí o vlámské venkovany, o červené a modré krajinky, které se tváří jako vysoké umění, a zatím umění jen hluboce urážejí? Ty obrazy rozhodně nevypadaly na to, že by je malovalo dítě od přírody nadané, jinak by z nich při vší hrubé karikaturnosti muselo vyzařovat silné zaujetí. Ale tady byla jen omezenost, bezmocná, stařecká netalentovanost, která se bez sebemenšího práva přiřadila k umění, zatímco její místo bylo mezi obyčejnými řemesly, netalentovanost, která však věrna sama sobě vnesla i do umění své řemeslo . Tytéž barvy, táž manýra, táž zběhlá, navyklá ruka, spíš ruka primitivního automatu než ruka lidská.
Malíř dlouho stál před těmi ošklivými obrázky a pak už na ně ani nemyslel, a zatím majitel krámku, šedivý mužíček v dlouhém soukenném kabátě, s bradou od neděle neholenou, mu dávno cosi povídal, smlouval a dohadoval se o ceně, ač dosud nevěděl, co si kupec vyhlédl a co by chtěl. „Tyhlety strejčky a krajinku vám dám za pětadvacet rublů. To je pane malbička! To mrkáte, co? Však to zrovna došlo z dílny, ještě na tom ani lak nezaschl. Nebo tuhleta zima! Za patnáct rublů! Jen ten rám co stojí! To je zima, panečku!" Obchodník přitom zlehka cvrnkl prstem o plátno, patrně aby předvedl, jak kvalitní je to zima. „Přejete si je zabalit dohromady a odnést do bytu? Kdepak račte bydlet? Hej, mládenče, podej mi provázek."
