parents ain't always right | hs

𝙛𝙞𝙧𝙨𝙩 𝙤𝙣𝙚.

I na Londýn bylo dnes obzvlášť hnusně. Od brzkých ranních hodin hustě pršelo, ulice byly doslova přeplněné deštníky a na nebi vládly tmavé bouřkové mraky. Byl podzim, stromy byly dávno holé a parky prázdné. Nikde nebylo živé duše, která by se dobrovolně strkala ulicemi v tomhle příšerném počasí. Každý, kdo mohl, zmizel.

A pak jsem tu byla já. Promoklá až na kost na autobusové zastávce. V ruce jsem svírala svůj mokrý telefon a sledovala digitální hodiny na obrazovce; odpočítávala jsem minuty do příjezdu mého spoje, který mě měl dopravit do teplého domova. Kčertu, že jsem si dnes nevzala ten svetr. Teplota snad s každou hodinou klesala; byla jsem celá zmoklá a k tomu všemu jsem se ještě třásla zimou.

„Bowie!" zaslechla jsem svoje jméno, linoucí se z úst kluka, který stál pár metrů ode mě.

Překvapeně jsem povytáhla obočí a ohlédla se napravo, kde jsem spatřila v černém tričku, úzkých džínech, s šátkem ve vlasech Harryho, který utíkal za mnou, celý mokrý — jako já. Srdce mi poskočilo, rty se mi pootevřely a přistihla jsem samu sebe, jak se na něj připitoměle dívám, proto jsem zatřepala hlavou a vstala ze staré, počmárané lavičky.

„Co tady děláš?" zvýšil hlas, abych ho lépe slyšela, zatímco utíkal.

Znovu jsme se ocitli tváří v tvář, jeho obličej byl jen kousek od toho mého. Pozorovala jsem ty malé detaily, které ho dělaly tak výjimečným. Jen obyčejná barva očí, úsměv a pohled, který z něj v mých očích dokázal udělat speciálního člověka. Bylo to hloupé. Ale zamilovaní lidé většinou říkají hloupé věci, ne?

„Co tady děláš ty? Si celý mokrý," poznamenala jsem a znovu si ho prohlédla. Kalhoty měl celé promočené, tričko se mu tisklo k hrudi a po rukou mu stékaly kapky vody.

„Hledal jsem tě."

Zorničky se mi jemně roztáhly při slovech, která vycházela z jeho úst. Harry o mě v poslední době jevil zájem, vlastně se skoro pořád objevoval tam, kde bych ho nejméně nečekala. A lhala bych, kdybych řekla, že mě to netěší. Jen jsem nevěděla, co někdo jako on, viděl na mně, na nás. Vždyť jsme byli tak jiní, ve spoustě věcí. Měli jsme rozdílné přátele, životy, nic nás nespojovalo. Kromě té podivné energie, která mezi námi vždy proudila.

„Kvůli tomu si se přece nemusel hnát deštěm," tiše jsem se zasmála.

„Moje zdraví obětuju, pokud to znamená vidět tebe," ušklíbl se na mě. „Chci tě vzít ven, Bowie."

„Teď?" vykulila jsem oči.

„Teď," přikývl s úsměvem. „Půjdeš?"

„Harry, znáš moje rodiče," povzdechla jsem si zklamaně.

„Rodiče nemají vždycky pravdu, to už by ses mohla naučit," pousmál se. „Pojď se mnou, Bowie."

„Musím být do čtyř doma," zašeptala jsem.

„Hm, to mám přesně hodinu tě mít jen pro sebe," sám pro sebe se usmál. „Tak pojď," dotknul se mojí ruky a jemně ji stiskl. „Netřes se tolik, je to jenom dotek," poznamenal se smíchem, když ucítil, jak se mi klepe ruka.

„Promiň," zamumlala jsem.

„Nech toho," zasmál se a pevněji stiskl mou ruku. „Nemusíš se pořád za všechno omlouvat."

„Mám to trochu ve zvyku," pokrčila jsem rameny a zkousla si spodní ret.

„Já vím, proto to na tobě mám tak rád," pousmál se.

Ani nemusím zmiňovat, jak rychle mi celou dobu bušilo srdce.

„Jen se neomlouvej v jednom kuse," ušklíbl se.