Lost [RiNaru] × UKONČENO

I love you on thousand miles, my Sun [1]

Upozornění: Bude to pekelně dlouhé. Na přečtení vás to bude stát mnoho času, tak zvažte, zda vám to stojí za to. 😂 Tento pár mi za to stál. ❤️ Jestli se vám něco tak dlouhého číst nechce, můžete odejít. ^^

V opačném případě si připravte nějaký ňaminy a pitivo. (Ano, čtěte správně, pitivo. 😂)

Hezké počteníčko~

°•°•°

"Tahle láska neměla nikdy existovat. Neměli jsme se nikdy potkat a je jen otázkou času, kdy toto poblouznění zcela pomine... Nemůžeme si dovolit k sobě něco cítit. On je mladý, život má před sebou... A pak jsem tu já, který na život totálně sere a jen čeká na ty správné čelisti..."

...

Nepříjemné sluneční paprsky ho pošimraly na tváři. Jedena z věcí, která ho rozčilovala.

Otráveně se přetočil na druhý bok, nechal tak ostré, letní slunce pálit do zad. Havraní vlasy, krátce zastřižené ve vojenském stylu, se mu pletly přes oči jako otravné mušky, létající okolo koňských očí. On se celou dobu nemohl přinutit vstát a začít plnit své povinnosti kapitána Průzkumného oddílu.

Byl zpátky doma a proto by měl přinutit vzpamatovat svůj opožděný mozek. Ale copak to šlo? Po tom čím si prošel? A s kým si to prošel? Nemohl zapomenout. Nešlo to. Kdykoliv, když zavřel oči viděl jeho nadšený, upřímný úsměv zahřívající hlubiny nitra dlouholetého vojáka. Vždycky se choval tak optimisticky. Rozdával úsměvy všude okolo sebe a on ho za to miloval. Ten blonďatý kluk popletl jeho hlavu víc, než kdokoliv to zvládl za celý jeho život.

Křečovitě sevřel ruku v pěst, kdykoliv si vzpomněl na Naruta, popadl jej amok a šílená sebelítost. Miloval i ty jeho výlevy. Občas se choval jako děcko, což on vlastně byl děcko, ale dokázal mu zlepšit den. Teď je pryč. A už se nikdy nevrátí. A Levi z toho byl pěkně zdrcen. Udělal by cokoliv, aby se vrátil na ten zasranej, pustej ostrov a držel to blonďaté pako opět v objetí. Nevěřil by, jak se na někom mohl stát tolik závislý. Ten blonďatý kluk tam venku určitě někde byl. Věděl to, jenže byl vzdálen na tisíce a tisíce mil. Navíc v jiném časoprostoru a světě.

"Do hajzlu!" zařval na celý svůj pokoj kapitán.

Vzteky bouchl do nočního stolku vedle, což způsobilo rozpad. Dřevo, ač bylo jakkoliv silné, zkrátka pod jeho bezohlednou ránou nevydrželo, zaskřípalo a rozpadlo se na několik částí, nedbaje na obsah uvnitř.

Zavrčel další nadávku a dál si nerušeně ležel ve své posteli, zíraje do zdi. Včera kvůli podobné agresi zmlátil samotného velitele Průzkumné legie, Erwina Smitha. Jeho arogantní obličej už nemohl ani vidět, na tož poslouchat ty přímo inteligentní řeči. O to víc, když si ho dobíral, že se zabouchl do někoho, kdo by mohl být klidně ve věku jeho syna. Dost možná ještě teď velitel Průzkumné legie leží na ošetřovně.

Naser Ackermana a uteč – to bylo heslo, když se jednalo o potyčku s Levim, avšak Erwin zůstal tvrdohlavě dětinský jako vždy. Bohužel černovlásek jeho humor nijak nepobíral. On ho totiž moc nepobíral nikdy. A to ho nějaký ten pátek znal. Nyní měl kapitán domácí vězení a nijak ho to neštvalo. Mohl volně přemýšlet a mít ode všech svatý klid. Kadeti mu též dávali pokoj, Hanji nečekaně taky. Jak zarážející od jeho noční můry slintající po titánech.

Zavřel oči. Jeho mysl se upínala k osobě, ke které choval hluboké city. Už nikdy nikoho nechtěl. Pokud se kdokoliv z jeho klanu zamiloval, bylo to věrně a navždy. Ackermani dovedli být věrnými a spolehlivými spojenci, pokud jim zrovna neruplo v bedně. Levi si musel ty všechny faktory připustit. Chtěl ho mít zas u sebe, poslouchat ho, líbat, hladit, možná i něco víc. Moc daleko se spolu nedostali, ale stejně... prostě ho chtěl u sebe. Rvalo mu srdce, když ho viděl mizet. Ztratil se před ním jako bílá mlha a on s tím nemohl nic udělat. V ten moment se cítil skutečně bezmocný a malinký.