Lost [RiNaru] × UKONČENO

I'll find you, my soldier [2]

"Proč se to jen stalo? Neměl jsem si dělat iluze. Každý jsme z jiného světa... Je jasné, že bychom stejně zmizeli. Tehdy v noci jsem cítit něco podivného. Přesto... jsem se do tebe musel zamilovat... Co teď asi děláš? Doufám, že jsi v pořádku... Vím o tvé existenci a stejně je mi na nic, protože se k tobě už nikdy nedostanu."

...

Naruto nepřítomně hleděl před sebe a nechal smutné myšlenky, slova, emoce protékat mezi prsty.

Bílý nemocniční pokoj, do kterého ho Sakura dostala byl spíše depresivní, než uklidňující. Stihl většinu slz vyplavit ven, jenže po přijetí sem přestal. Nehodlal ukazovat slabost před ostatními. Nedokázal růžovlásce vysvětlit, co se stalo. On to ani nevěděl. Bylo pro něj příliš těžké říci, že se zamiloval do muže staršího, než byl on sám. Pouhá myšlenka na zatoulaného vojáka ze světa ovládaného obry se mu udělalo hrozně smutno.

Dívka byla po jeho prvních slovech zmatená. Že by byl pryč tak dlouho? Byly to jen hodiny! Zničehonic si zmizel před misí a Hokage zkonfiskovala všechny členy ANBU, aby ho našli. Nechat Jinchuurikiho bez dozoru by znamenalo problém.

Mladík nešťastně pohlédl na své opálené ruce, na ostrově získal od sluníčka tmavší pigment a jediná památka po Levim z toho místa, bunda Průzkumné legie, ležela volně přes nohy. Nechtěl ji nechat vyprat. Přišel by o jeho vůni.

Pokojem se ozval dlouhý povzdech a hned po něm přišla do pokoje Shizune. Musela zkontrolovat chlapcův stav. Vypadal naprosto zničeně a zoufale, jakoby si snad prošel samotným peklem. Kdoví kam na ty dlouhé hodiny zmizel.

"Jak se máš Naruto?" usmála se vřele na mladíka, čekaje alespoň tu minimální odezvu.

Blonďáček však nereagoval. Otočil hlavu na stranu, očima vyhledal čistě modrou oblohu z okna a přemýšlel, jak se asi on zrovna teď má. Doufal, že stále žije. Nechtěl si připustit jeho selhání. On nikdy neselže. Nejsilnějšího vojáka lidstva nemohlo zhola nic porazit. Ne v tamtom světě. V tomto by se o něj velmi bál. Tady byl Naruto ten silnější...

"Naruto?" oslovila jej znovu Shizune.

"Hm?" zamručel mladý ninja znuděně a dlaněmi pohladil nášivku dvou křídel.

"Podle fyzických testů jsi v pořádku, můžeš jít hned domů, ale jak se jinak cítíš po psychické stránce?"

Modroočko pouze vydechl tiché: "Mám se fajn..."

Shizune nehnutě pozorovala sedícího chlapce. Tvářila se velmi starostlivě a za žádnou cenu jej nechtěla nechat samotného. Copak se mu mohlo stát tak příšerného? Zlý sen? Někdo ho uvěznil v genjutsu? A co to bylo za zvláštní bundu? Takovou v této, ani jiné zemi ještě nespatřila. V jaké vesnici to mohli ušít? Znamenalo to jedinečné vodítko. Jistě by jim bunda pomohla s odpověďmi.

"Naruto, vždyť je to v příšerném stavu. Dej mi to a já to vyperu..." nabídla se ochotně a už natahovala ruce na světle hnědé bundě, jíž mladík tak něžně hladil.

Plavovlásek se však zamračil, přitiskl si oděv k hrudi a záporně zavrtěl hlavou, přičemž mu v očích zaplálo nebezpečné varování. Na tuhle bundu nikdo nesáhne... Nechtěl přijít o věc milovaného.

Pozoroval nevraživým pohledem překvapenou kunoichi, jak stahovala ruce nazpět. Ona to nemohla chápat. Nikdo nikdy nechopí jeho skutečné pocity. Tolik se mu stýskalo. Tolik chtěl být zpátky na ostrově a usínat v objetí nejsilnějšího vojáka lidstva. Potřeboval cítit jeho bijící sval, zatímco ten Narutův příšerně bolel. Rozpadal se na kousíčky, naděje pohasínala, avšak city zůstaly jednotné a právě ty blonďáčka držely nad vodou. Házely mu záchranné lano, rozhodoval se, či jej uchopit a vytáhnout se, anebo raději zůstat ve vodě.