Impossible

1. kapitola

Bellamy

Jsou to už tři dny, co jsme byli přinuceni sledovat pohřeb lidí z Archy. Už tři dny, co přiletěla Raven a už tři dny, kdy se Clarke trápila. Ne, že by to dávala nějak najevo, ale já to poznal. Nevím, jestli to bylo proto, že jsme si byli tak podobní nebo jsem si ji prostě více všímal.

Každopádně mi to dělalo starosti. Byla vůdce, lidé k ní vzhlíželi. Nemohla si dovolit být slabá. A ona to ví. Pokaždé, když mě přistihne, jak na ni zírám, zatímco ona nenápadně sleduje Finna s Raven, se snaží předstírat, že se nic neděje, ale v modři jejich očí hoří bolest.

Tohle musí skončit. Něco s tím udělám. Princezny by se neměly trápit.

.................

"Clarke, můžeš na chvilku?" zachytil jsem ji večer po lovu.

Vstala, vzhlédla a následovala mě do stanu.

Je nutno uznat, že ačkoli jsem byl v celém táboře nejvýš, můj stan byl akorát pro jednoho a dva jsme se tam vešli s obtížemi, takže jsme skončili poněkud blíže, než bylo příjemné. Nikde jinde ale nebylo dostatečné soukromí, takže to Clarke musí vydržet.

"Cos potřeboval?" okamžitě se na mě otočila, čímž dávala okatě najevo, jak moc to chce mít za sebou.

"Kašli na něj."

"Co?"

"Vykašli se na Vesmírnýho chodce," upřesnil jsem jí, "vidím, jak tě to bolí. Vyspali jste se spolu?"

"Cože?" šokoval jsem ji, "sakra, Bellamy, myslím, že ti do toho nic není." Musím uznat, že měla jistý půvab, jak tam přede mnou hodila vlasy a z očí jí blýskal vztek.

"Nechápej mě špatně!" obranně jsem zvedl ruce, protože začínala vypadat dost nebezpečně.

"Jenom se musíš dát dohromady. Jestli se stalo to, co si myslím a ty jsi o Raven nevěděla, ani si tě nezaslouží. Pokud to je opravdu takový sobecký parchant, jak si myslím, bude ti líp bez něho, Clarke! Jsi mnohem lepší," zatímco jsem šeptal, začal se uklidňovat a já nehodlal přestat, dokud si neuvědomí, jak vyjímečná je.

"Zasloužíš si někoho, kdo to bude vědět! Někoho, kdo se bude budit do dalšího dne jen proto, aby mohl vidět tvůj úsměv. Někoho, kdo by pro tebe udělal cokoli, kdo by za tebe dýchal. Tak to je, proncezno! Musíš si to přiznat, ty jsi hlavní kámen, díky kterému tady všechno funguje. Bez tebe by nebylo nic."

Clarke seděla, už nevypadala jako šelma připravená mě zakousnout. Teď se na mě dívala smutně, uvědomněle. Konečně otvřela oči.

Najednou se prudce vymrštila dopředu a zabořila mi hlavu na hrduník. Překvapila mě a já chvíli jen tak stál a snažil se vstřebat její ruce kolem mých zad. Potom jsem ale procitl, váhavě jsem ji objal nazpátek a přitiskl svou bradu na její vlasy.

"Hrozně moc to bolí, Bellamy. Jako bych nemohla dýchat."

Rozumněl jsem jí. Jak moc nepříjemné bylo to, jak mi v náručí brečela kvůli jinému klukovi. Hrozně mě to štvalo.

Prosím, Clarke. Uvědom si to. Jsi to nejdůležitější pro celý tábor. To nejdůležitější pro mě!

"Já vím, Clarke. Taky to znám."