Shledání

4. kapitola

*4. Kapitola*

(pohled Ara - 1813)

Nemohl jsem tomu uvěřit. Má jediná dcera a já ji nenašel, prohledal jsem snad celý svět a ona nikde. V Evropě, v Asii, v Africe, v Austrálii, dokonce ani v Americe. Nebyla vůbec nikde, jediná vzpomínka na ni mi zbyla v jejím pokoji. Dobový obraz, byla… ne, je nádherná.

Seděl jsem na svém trůně a přemýšlel. Bylo to pár hodin, co jsem odešel od její podobizny, když v tom do sálu vrazila láska mé existence, Suplicie.

„Tak já nejsem to nejdůležitější v tvé existenci?“ zaječela.

„Jak to myslíš, lásko?“ zeptal jsem, „Jsem poněkud zmatený.“

„Jak to myslím?“ zeptala se, „ty se ještě ptáš? Procházela jsem kolem těch tvých ‚veletajných‘ dveří a slyšela jsem, cituji: ‚Jsi a vždy si byla nejdůležitější osoba v mé existenci.‘ Myslela jsem, že mě miluješ a ty tohle… grrr.“

„Také, že tě miluji…“

„Tak komu jsi to říkal?“ přerušila mne Suplicie.

„Dobrá, pojď se mnou,“ řekl jsem.

„Kam?“ otázala se.

„Za ty ‚veletajné‘ dveře,“ nakreslil jsem prsty ve vzduchu uvozovky. Chytil jsem ji za ruku a svým přirozeným tempem jsme doběhli až k Annabellinu pokoji.

Když jsem otevřel dveře, Suplicie vydechla a řekla: „Tak tohle jsem nečekala, to je pokoj nějaké dívky?“ Přikývl jsem a stáhl látku z obrazu mé dcery.

„Kdo to je?“ Zeptala se. „Je opravdu krásná, i když podle očí je člověk.“ Tak to jsem nečekal, nečekal jsem, že řekne: ‚Je opravdu krásná.‘ Spíš bych čekal, že řekne: ‚Nechápu, co na ní vidíš… bla, bla, bla.‘

„Jmenuje se Annabella Volturi,“ odpověděl jsem, „a je to má dcera.“

Nechápavě se na mne podívala a řekla: „Tvá dcera? A…ale jak to?“

„Je to má biologická dcera, ještě z lidského života.“ Začal jsem jí to osvětlovat. „Když měla 17. narozeniny, zaútočili na hrad upíři a já jsem ji poslal pryč, aby se zachránila. Poslal jsem ji k její vychovatelce, ale když jsem tam pár dnů po jejích 18. narozeninách přišel, vychovatelka byla bez kapky krve a Anna nikde nebyla.“

„To je my líto lásko, je na tobě vidět, že jsi ji měl opravdu rád,“ litovala mne Suplicie.

„Já jsem ji všude hledal. Chápeš? Všude, ale ona prostě nikde nebyla,“ začal jsem plakat bez slz, „věřil jsem, že mě bude hledat. Proto jsem se s bratry usídlil tady, doufal jsem, že se sem vrátí, že najde nějakého upíra, který jí řekne: ‚Aro Volturi a jeho bratři žijí.‘ Nestalo se nic, vůbec nic.“

Suplicie mě pohladila po zádech. „Ty ji najdeš a já ti s tím pomohu,“ řekla.

„Opravdu?“ zeptal jsem se nevěřícně.

„Ano. Nesnesu pohled na to, jak jsi nešťastný. Miluju tě a doufám, že si zamiluji i tvou dceru,“ řekla a usmála se.

„Také tě miluju a slibuji, že si ji zamiluješ, je úžasná. Hraje na klavír, nádherně zpívá a je velmi vzdělaná. S každým si výborně rozumí a každý si ji zamiluje,“ usmál jsem se při představě, jak se skamarádila s každým člověkem, zvířetem, dokonce i s každou květinou na hradě. Na každého byla milá a každému pomáhala, byla celá její matka.