Hermionin imaginární ohňostroj štěstí

U Merlina! Proč?!

Byly dvě hodiny ráno, když se rozezněl domovní zvonek jednoho z odlehlých domů. Jeho obyvatel myslel, že má snad slyšiny. Kdo by zvonil na jeho barák a ještě v tak nemerlinovskou hodinu?! Zvonek doplnilo bušení na dveře. Se zavrčením vstal z postele a z ložnice jen v teplácích se rozešel ze schodů ke dveřím, které byly naštěstí tak odolné, že stále stojí. Prudce otevřel dveře a nestačil věřit svým vlastním očím.

„Grangerová? Co tady sakra děláte?"
Nehodlal ji pustit dovnitř. Jak vůbec zjistila, kde bydlí?

No, on ji sice pustit nehodlal, ale ona se pustila sama. Podle hospodského zápachu odtušil, že bude pěkně opilá. Musel protočit oči. Zavřel dveře a otočil se. Jeho pořádně zřízená bývalá studentka se opírala zády o stěnu. Protočil opět oči, rozhodně nehodlal taky mít kohokoliv z jeho minulosti. Skrz zuby procedil pár nepěkných nadávek, když ji podpíral a vedl ji směrem k pohovce.

„O-omlouvám se, pane profesore. Ale nějak už to nedávám."

„Co přesně?" zatvářil se nechápavě. Což Hermionu zřejmě rozesmálo.

„Všechno."

„Aha." zmohl se pouze na velmi inteligentní odpověď.

„Je mi zle." oznámila po chvilce trapného ticha.

Severus vytřeštil oči, přihnal se k Hermioně, popadl ji do náruče a spěchal s ní ke koupelně, kde se nacházel záchod, ta byla blíže, než jen samotný záchod. Pomalu ji položil na zem, která příjemně chladila. Až teprve teď si uvědomil, že nemá žádné triko nebo cokoliv. Vzápětí si však uvědomil, že slečna Grangerová si ani nejspíš nebude pamatovat, jestli něco na sobě měl, či nikoliv. Znaveně ještě chytil Hermioniny nepochybně vyrovnané vlasy a trpělivě čekal, až si vyprázdní žaludek. Povzdechl si. Jak teprve bude vypadat ráno? Zarazil se. Tohle vlastně není jeho starost. Maximálně ji doprovodí domů a zase odejde. Ráno to bude muset už zvládnout sama. Konečně si přestala hrát na psa a vytáhla hlavu ze záchodové mísy.

„Díky." zašeptala, když jí podal sklenici vody. Smíchanou s lektvarem, který on sám užívá běžně. Pomáhá následující ráno. Něco jako lektvar proti kocovině, ale ne tak úplně. Ten jeho je mnohem chutnější a účinnější. 

Severus přikývl, vzal si od ní prázdnou sklenici a nejistě chytil Hermionu kolem pasu a počkal, až ona dá své ruce alespoň kolem jeho ramen. Pomalu se rozešli zpět do obývacího pokoje. 

„Kde přesně bydlíte, slečno Grangerová?" zeptal se, když se oba usadili a ona na něj koukala se zvláštním výrazem, který ještě u ženy neviděl. Vlastně asi ani u muže. Usoudil, že nebude moudré pátrat po tom, jaký to byl pohled.

„Mno... To je trošičku složitější." začala šeptat, jako by to snad bylo největší tajemství. Severus se ušklíbl, ale přesto se k ní naklonil blíže. Začínal se možná bavit. Na druhou stranu, kdy se mu poštěstí, aby měl ve své blízkosti nějakého studenta v podnapilém stavu, zvlášť pak členku Zlatého Tria? Musel si to náležitě vychutnat. Byl bastard, to se o něm ví. Proč se nepobavit na cizím člověku? No, je fakt, že Hermiona nebyla tak úplně cizí. Zachránila mu život, párkrát spolu vedli i docela duchaplné rozhovory. Většinou na společenských událostech, kde se jejich přítomnost vyžadovala. Musel uznat, že je mu velmi podobná. Takže ne, cizí nebyla.

„Tak mi to vysvětlete." zašeptal stejně tiše, jako ona předtím. Ale on byl tak blízko u ní, že kdyby se rukou nezapřel do pohovky, nejspíš by neudržel rovnováhu a nalehl by na ni.

Všiml si, že Hermiona začala rychleji dýchat. Pousmál se. Nevěděl, proč se oba takto chovají. Jistě, už dřív si všiml, že k němu Grangerová nějakým způsobem tíhne víc, než by měla. Nedokázal si to vysvětlit. A to bylo, co říct! Taky mu připadala více svá, když se bavila s ním a ne třeba s Weasleym nebo Harrym. Po těle se mu rozlil příjemný pocit. Lehce se mu stáhl hrudník. Tak nějak... Prostě příjemně. Bylo mu hezky. Raději se vrátil do reality a podíval se do tváře své bývalé studentky.