Den čokoládových očí

prologue

Mezi mohutnými kmeny stromů, jejichž listy už pomalu začaly nabírat podzimní barvy a snášet se k zemi, lze tu a tam zaslechnout zpěv ptáků připravujících se na odlet do teplých krajů, nebo spatřit malého králíčka či ladnou čilou srnku. A uprostřed této ohromné přenádherné přírody ležela v zelenkavém mechu kudrnatá dívka. Její tmavá kůže se v tomto přítmí krásně leskla, snad až třpytila a kdyby se jí nepatrně nenadzvedával hrudník, leckdo by ji mohl prohlásit za mrtvou. Ale ona nespala a stejně tak okolo neprocházel nikdo, kdo by se o tom mohl přesvědčit.

Taky neležela jen aby si zdřímla. Po jejím těle byly rozeseté modřiny a nevyhnuly se ani její tváři. Roztržený ret, stopy krve na oblečení a roztrhané triko dokazovaly, že dívka zrovna nejspíš neprocházela nejjednodušším časem. Bůhví, jak dlouho tady ležela, zda celou noc nebo déle, ale nějakou dobu už to bylo.

S prvním silnějším závanem větru se její oči začaly pomalu rozlepovat a mžourat do šera, kde na pár místech prosvítaly paprsky vycházejícího slunce. S tím, jak se dívčina mysl vzpamatovávala začala cítit všechny důsledky ne moc pěkné noci. S hlavou jako střep se mermomocí snažila zvednout, ovšem ne že by se jí nějak dařilo. Cítila se jako uvězněná ve vlastním těle. Všechny svaly bolely, točila se jí hlava a v uších ji zvonilo, jak by tam měla tisíce rolniček. V žilách ji totiž kolovala neznámá a ilegální látka.

I přes to všechno, se snažila vstát. Když se jí to povedlo, ucítila tupou bolest v oblasti břicha. Automaticky se s pokřiveným obličejem za břicho chytila a na prstech ucítila něco teplého. Ruku s přivřenýma očima zvedla na jejich úroveň a viděla z prstů odkapávající krev. Na břiše totiž měla velikou řeznou ránu.

Nezareagovala však, jak by v pořádku člověk udělal, zřejmě kvůli intoxikaci jejího těla. Pomalu se otočila a zamířila k světlejšímu kousku lesa, což byl okraj. Dívka vrážela do stromů, potácela se a zdálo se jí, že cíl je více a více v nedohlednu. Neměla však pravdu, blížila se rychleji, než sama vnímala. A najednou byla z lesa venku. na polní cestičce.

Svou zkrvavenou rukou si zakryla obličej, i přes teprve začátek dne, bylo množství světla pro její oči šok. Slunce ji natolik omámilo, že na cestě stála jako omámená. Vzpamatovala se jen díky bolesti, která se znovu ozvala. Rozhodla se proto běžet vpravo a doufala v nalezení nějaké stopy po civilizaci. Naštěstí to netrvalo až tak dlouho, jednou zahnula na asfaltovou cestu a ocitla se na okraji vesnice. Začínalo ji být mdlo a pohled se rozmlžoval. Naštěstí stihla doběhnout k jednomu z malých útulných domků a zazvonit, těsně předtím, než se vyčerpáním skolila k zemi.

Jakmile se dveře otevřely, nastal zmatek. Ale to už Carol vědět nemohla.