Jmenuji se Kuro. Celý můj život jsem byl odsuzován za to, co jsem a, že nemám příjmení. Moji rodiče mě nechali v sirotčinci, když jsem byl úplně malý. Prý mě nechtěli, aspoň tak mi to řekla paní vychovatelka. V sirotčinci jsem zažil nepěkné věci, vš...
Celý život se mi převrátil jednoho večera. Autobus mi ujel, tak jsem musel ze školy pěšky. Slunce se pomalu vytrácelo za stromy a budovami na mém levoboku. Ani tolik aut už nejelo po silnici vedle mě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Taška na zádech začínala být těžší a míň pohodlná, jak jsem ji nesl už dlouho. Nohy z únavy se mi motaly. A nepříjemný studený vítr mi taky nepomáhal cítit se líp. Ten den (před cestou domů) mě nějaký procházející ze střední kopnul do břicha. Chtělo se mi zvracet, ale nestalo se.
Nevnímám svět, jsem zase někde ve svém světě, kde není zlo a ani ta bolest. Jsem tak sám, hrozně bych si přál někoho mít vedle sebe, mít o koho se opřít, mít komu věřit, mít s kým sdílet postel a vzpomínky.
Unaveně na chvíli přivřu oči. A to byla osudová chyba. Někdo se za mnou zjeví.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Přitáhne si mě k sobě, s jednou rukou na mých ústech a druhou okolo mého pasu. Cítím, jak jsem nalepený na jeho hrudi. Nahýbá hlavu a šeptá mi: "Nehýbej se."
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Strnul jsem strachem. Kdo to je? Co se mnou hodlá udělat?! Je to vrah? Zabije mě? Proč by mě jinak držel tak, abych na něj neviděl?!
Myšlenky se mi honily hlavou a já nevěděl, nad jakou se pozastavit. Je tak neuvěřitelně blízko, cítím jeho dech u mého krku, cítím jeho bijící srdce na mých zádech. Nikdy jsem u nikoho nebyly takhle blízko. Jeho ruka se posune tak, aby mi pustil ústa a naopak si mě otočil k sobě.
Je krásný. Skoro bílá pleť mu září pod náporem světla z lampy. Tmavé oči pod objemnými vlasy u konečků modrými vypadají jako černé. Ústa se mu při pohledu na můj udivený výraz vyvýší a já jsem schopen vidět jeho úsměv. Dává mi to pocit bezpečí. Je to tak správně? Vůbec ho neznám, jak mi může dávat pocit bezpečí?!
Pravou rukou vezme moji a proplete si se mnou prsty. Než jsem schopen nějak zareagovat, druhá ruka se přemisťuje na můj krk, což moji hlavu dostane k jeho. V tu chvíli se naše rty spojí v jedno. Oči doširoka otevřu v údivu. Jeho vlasy mě šimrají na čele, cítím, jak si mě rukou (která byla na krku) za pas přísunuje ještě blíž.
Cítím, jak jsem nucen něčím zavřít oči. Má se tohle dít? Proč se nebráním? Proč...se mi chce spát?
Další myšlenky už nestíhám, protože pomalu přestávám cítit tělo, omdlévám....
Zdravím všechny nově příchozí. Budu moc ráda za ohlasy a komentáře. Za obrázky se omlouvám, jsou mojí výroby a tak nejsou nejlepší, ale prostě jsem nemohla najít charaktery takové, aby mi vyhovovaly. Doufám, že nevadí. Pokud chcete pokračování, dejte vědět. Tak jo.... přeji pěkný zbytek dne... večera... existenčního omylu... netuším 🤷😊
