He Is different

/2/

Ležím na boku. Jsem strašně unavený, nechci vstát. Cítím, jak mě bolí celé tělo. Nespokojeně zamručím, když zjistím, že je mi zima na nohy. Pootevřu oči. Ležím na menší posteli s bílým povlečením, v celkem velkém pokoji.

Všude jsou poličky a na nich knihy, nebo harampádí. Dřevěný stůl, dřevěná podlaha. Celé je to dost staromódní. Vlastně by se dalo říct i retro. Pak se můj zrak podívá k mým nohám. Vedle postele sedí dívka, opřená o rám postele a s knihou v ruce.

Má dlouhé kudrnaté vlasy, ofinku na pravé straně, u konečků růžové, jinak hnědé. Džínová bunda, pod tím bílé triko s potiskem mraků a nápisem 'Its raining' a černé uplé džíny.

Malinko zakašlu, abych na sebe upoutal pozornost. Dívka se však ani neotočí. Nervózně si zkoušení spodní ret a na chvíli se zadívám jinam, pro tuhle situaci z okna, které je dosti blízko postele. Vidím jen lesy. Kam jsem se to proboha dostal?!

"Čeká na tebe." Leknu se a otočím se na dívku pode mnou. "Prosím?" nahnu nechápavě hlavu na stranu, abych jí líp viděl do obličeje. Dívka na mě malinko nahne hlavu a zaklapne knížku. "Poslední dveře na konci chodby, nemůžeš to minout," řekne a vstane.

Rozejde se k jedné poličce, odloží knihu a vezme si jinou. Zírám na ni, jako na zjevení Boha, dokud se na mě nezamračí. "Přestaneš tak hloupě čumět?" Zatřepu hlavou, abych se probral. Omluvím se a zvednu z postele. Až teď si všimnu, že mám na sobě něčí svetr, ve kterém jsem jak v pytli od brambor.

Rozejdu se ke dveřím stále zmatený a snažím se přemýšlet, co se vlastně stalo a kde to jsem. Když vyjdu ze dveří, ocitnu se na velké chodbě. Na stěnách obrazy a na podlaze rudý koberec. Je to tu krásné.

Na konci chodby jsou opravdu jen jediné dveře. Na chvíli zaváhám. Co tam na mě čeká? Kdo tam bude? Odpoví mi na otázky? Zatáhnu za kliku a dveře se otevřou. Vykouknu nejdřív hlavou a podívám se, jestli tady někdo je.

Malý pokoj, vypadá jako pracovní. Jedná postel, velký stůl a na něm plno papírů. Všude police a pak okno. "Halo?" hlesnu tiše. Jo, volám po pokoji, kde nikdo není. Proboha, kam jsem to zase dopracoval. Vejdu celým tělem a s rukama u těla se rozejdu po pokoji. Chlupatý koberec mě krásně šimrá na bosích nohou.

"Ou," ozve se za mnou hlas, co jasně napovídá, že se mě lekl. Otočím se a sklopím uši, s rukama před sebou na obranu. To je on! Ten co mě unesl! Pamatuju si!

"Heh, promiň, jen jsem se lekl. Nemusíš se bát," řekne něžně a položí si šálek s horkou kávou, co nesl na stůl vedle mě. Jsme asi tak dva kroky od sebe. Stále se bojím, ocásek mi nespokojeně hází ze strany na stranu.

"Promiň za tu pusu...jen jsem nevěděl, jak se to kouzlo používá jinak," ozve se jeho hlas znova. Poškrábe se na zátylku a otočí se k posteli. Zmateně se na něj podívám, když si sedne na matraci. "Kouzlo?"

Usměje se na mě a kývne. "Musíš mít plno otázek. A já ti na ně odpovím, tak....se posaď." Ukáže na místo vedle něj.