Sherlock Holmes trochu jinak

Jak prosté

Prosincový den se pomalu blížil ke svému konci a zbývalo posledních pár okamžiků, než se měl ozvat mohutný zvuk kostelních zvonů. V ulicích bylo ticho přerušované jen občasným klopýtáním koňských kopyt a drnčení kol drožky po kamenné silnici. Klidnou Ebenovou noc přerušil až ženský výkřik plný bolesti.

Ráno jsem našel svého přítele sedět v jeho oblíbeném kůží potaženém křesle s ranním výtiskem novin. Ač jsem vešel velmi potichu a on se věnoval textu, byl jsem si, jistý že o mé maličkosti ví. Aniž by zvedl oči od novin, pozdravil mě a s přáním dobrého rána se mu na tváři rozlil úsměv.

„Četl jste noviny?" zeptal se.

„Přiznávám, že ještě ne" odvětil jsem a noviny, které mi podával, jsem převzal, ale neviděl jsem nic příliš zajímavého a s otázkou v očích jsem se podíval na svého společníka. Přešel ke mne a prstem poukázal na fotografii manželského páru. Dobře jsem věděl, o koho jde, na fotografii byl Lord Henry Smith s jeho chotí, ale o té sem toho mnohé nevěděl. Chtěl jsem si přečíst článek pod fotografií, ale můj přítel si ode mě noviny vzal zpět a začal vysvětlovat.

„ Brzy ráno našla Lady Smith svého manžela mrtvého. V dopise, který mi poslala..." odmlčel se a podal mi dopis „ napsala, že má strach, že na smrti jejího manžela měl podíl někdo další." Dopis jsem si pročetl, dáma žádala mého přítele pomoc, že policii příliš nevěří.

„ Co myslíte příteli? Já osobně myslím, že máme štěstí, tohle by mohl být po dlouhé době zajímavý případ" pronesl veselým tonem a na jeho tváři se pod hákovitým nosem rýsoval úsměv. Zadíval jsem se na něj. Byl to zvláštní člověk, málo kdo sním, dokázal v jeho společnosti vydržet, přesto to byl můj nejbližší přítel. Měl velmi zvláštní vztah ke své práci. Miloval ji a byla smyslem jeho života, někdy až se to ostatním zdálo nepřípustné.

„ Vánoce letos přišli o pár dnů dříve" prohlásil a zvonivě se zasmál. Tím mi potvrdil mou myšlenku o nepřípustnosti.

„ Ze smrti byste neměl mít radost" podotkl jsem, ale usmál jsem se na něj.

Oblékli jsme si kabáty a vydali se drožkou na panství zesnulého muže. Seděli jsme v kočáru naproti sobě. „ předpokládám, že za hodinu bychom mohli být na místě" prolomil ticho.

„ Jistě. Máte nějakou představu, co se mohlo stát?" zeptal jsem se, a v mém hlase se odrážela zvědavost. Muž naproti mně byl vždy o krok napřed a řešit pro něj případy byla spíše hra, někdy jednoduší jindy o něco obtížnější ale velmi často byl v té hře vítězem on.

„ Pár možností bych viděl, ale víme toho až příliš málo abych mohl konkrétněji uvažovat nad nějakým scénářem" a dodal „ s pomocí nových vyspělých metod našeho krásného devatenáctého století to nebude těžké vyřešit". Zbytek cesty probíhal v tichu. Užíval jsem si výhled na zasněžený Londýn. Čas cesty mi utekl jako voda a než jsem se nadál, byli jsme na místě, kde nás čekal sluha, který nás doprovodil za paní domu.

Přišli jsme do salonku, který byl zařízen už na pohled drahým dřevěným nejspíše mahagonovým nábytkem. Lady Smith seděla ve křesle naproti pohovce a blízko velkého krbu. Nad tímto krbem upoutal mou pozornost obraz, kde byl vyobrazen Lord s chotí a synem, neusmívali se a z obrazu jsem necítil žádné pozitivní emoce. Mé myšlenky rozptýlil až ženský hlas patřící lady Smith.

„ Vítejte pánové, děkuji, že jste přijeli takto brzo." Řekla

„ Rádi pomůžeme, ale teď už neztrácejme čas, a pokud byste byla tak laskava a řekla, co se stalo" Odvětil muž vedle mne. Žena přikývla a dala se do vyprávění. Řekla nám, že její muž byl velmi vlivný a víc než přátel měl nepřátel. Nebyl to příliš přátelský muž, spíš mrzutý sobecký a lakomý člověk. Trochu mě to překvapilo, vždy se o Lordu Smithovi mluvilo jen v dobrém a ve veřejném podvědomí byl znán jako člověk který přispívá na charitu. Podíval jsem se na svého přítele, ale z jeho výrazu bylo vidět, že něco takového čekal. Soustředil jsem svou pozornost zpět k ženě. Mluvila o včerejším večeru. „ Přijela jsem včera velmi pozdě z návštěvy mých příbuzných, v celém domě ještě hořeli svíce. Přišlo mi to zvláštní, manžel vždy chodíval spát velmi brzy. Vešla jsem a v druhém salonku ležel on, bez života s nožem v hrudníku. Zděšením jsem vykřikla, to vzbudilo mého syna. Měli jsme strach, zavolali jsme strážníky, hlídají naše panství, ale kdo zabil mého muže, říct nedokáží, proto potřebuji vaši pomoc.