říkáš neopoustěj mě
možná si aspoň smutkem smyju modřiny z rukou
nechápu
vzdaluješ se jenom ty
zatímco já v klidu sedim
na studený podlaze
a dělám jako kdyby se
bořil svět
a možná se boří
tváře mi hoří
hlavně pláčem, někdy vzteky
všechny tyhle emoce jsou hrozně strašidelný a velký
a tyčí se nade mnou
jak stromy, mrakodrapy
nebo obyčejný stěny
bílý, vysoký a všecky stejně stejný
a vážně už mi chybí jenom
cígo mezi prstama
možná bych fakt radši měla
chodit jenom s holkama
říct ti nech mě bejt
(prosim ne)
a hrát veselý divadlo
až dokud mu nezačnu věřit
když já neumim hrát
neumim lhát
za to ty říkáš strašně moc věcí
už ničemu nevěřim
nakonec říkám
že nikam neodcházim
a tobě to stejně vůbec nedochází
necham se pohladit po tváři
necham si nakecat
že to není moje vina
a že nechceš, abych byla jiná
planý kecy
znám se, přeci
💫
repostnu je asi všechny
moje past já je stále mood:
věřte mi, chybí mi psaní
ale zároveň mi to poslední dobou
vůbec, ale vůbec nejde
