ICE FROM THE BOTTOM OF MY HEART (CZ)

FACE TO FACE

Vyšla jsem ze dveří z relaxačního centra společně se čtyřmi kluky v patách. Tu scénu jste si mohli představit asi tak jako když do třídy přijde ředitel a zavolá si jména pěti hříšníků. Tohle slovo zní divně, zní to jako by pro nás přišel Mikuláš s čerty. Tak to rozhodně nebylo. Vždyť jsem ty kluky ani neznala. Nemohli jsme nic provést. Já rozhodně ne!

Stálo tu na chodbě hned několik lidí. Já se instinktivně přiblížila k Nathanovi. Kdyby náhodou bylo potřeba, schovala bych se za něj. Na to, jak ráda dělám ramena, umím být i pěkný srab. Teď je ten moment, kdy se chci jen schovat v náruči svého velkého ochranářského bratra a počkat něž všechno zlé přejde. Ti lidé na chodbě stáli postaveni do půlkruhu. Nathan byl naštěstí na kraji a já ho přejela očima plnýma zoufalé zvědavosti. On můj pohled ignoroval a podíval se po muži na jeho levé straně.

Muž po jeho levém boku pokývl jako by od něj dostal tichý příkaz. Byl oblečený v obleku s odznáčkem javorového listu na místě, kam se přikládá ruka na srdce. Musel to být ten trenér. Jeho zarostlá tvář byla již obdařená několika vráskami, které se teď stáhli do zamračeného výrazu. Nebyl to výraz nijak naštvaný, spíše znepokojený.

„Musím vám oznámit nepříjemnou zprávu..." Zbytek jeho slov jsem neslyšela. Jakmile na ně začal mluvit, Nathan mě chytil za paži a odváděl chodbou dál až k bílému koženému gauči, který byl umístěn pod schodištěm v příchodové hale hotelu. Posadil se na něj a pokynul mi, abych se posadila vedle něho.

„Věc se má takhle. Pokoj těch čtyř kluků se vytopil prasklým potrubím. Je to tam celé pod vodou a bude trvat alespoň týden, než to dají do pořádku. Kapacita hotelu je zcela naplněná a my teď trochu zpanikařili, protože není kam ty kluky ubytovat. Ani jeden z nich tu nebydlí, i když jsou nadraftovaní do Toronta, tak stále ještě na mistrovství nikdo nepočítal že budou potřebovat vlastní byt. Kapacita hotelů ve městě je snad všude plná z důvodu mistrovství a na nějaká nedůvěryhodná místa je nemůžeme přesunout. Většina mužů i žen z jejich vedoucího týmu nejsou zdejší a sami bydlí na hotelech. Poprosili tedy mě a Steeva, protože jako jedni z mála jsme zdejší, navíc bydlíme blízko a jsme tu od rána do večera. Každopádně Steeve u sebe může ubytovat pouze jednoho z nich a u nás teď je prázdno, dokud Scar nepřijede zpátky. Už jsem s ní mluvil a říkala, že se vrátí až po mistrovství. Proto se tě chci zeptat, jestli bys zvládla přežít tyhle zimní prázdniny s tolika kluky pod jednou střechou. Zvládneš to? Kvůli mně?"

Poslední věta zněla trochu vyděračně. Samozřejmě, že bych řekla, že to zvládnu i kdyby to neřekl. Už jen z lítosti vůči těm klukům. Lítost je možná přehnané slovo, lepší by bylo říct soucit. Soucítila jsem s nimi. Museli snášet ten tlak, o kterém jsem mluvila již dříve, a ještě k tomu tohle přímo večer před zahájením mistrovstvím.

„Jasně že jo! Jak bych mohla říct ne?" Mávala jsem rukama jako praštěná, abych vykompenzovala ten nášup emocí uvnitř mě. Hlavou mi vířilo tisíce myšlenek. Jak to teď bude? Už si balí věci? Máme jim nějak pomoct? Mám se vrátit ke klukům do relaxačního centra? Mám jen sedět a čekat co mi kdo poručí? Pravděpodobnost, že se budu řídit poslední myšlenkou byla sakra malá, ale přece jen nějaká byla!

„Aylo, slyšela si mě?" Ne. Teda... „Ne, co si říkal?"

Nathan se krátce zasmál a zopakoval své malé roztržité sestře svá slova. „Říkal jsem, že se nemusíš nijak stresovat, kluci si teď jdou zabalit věci. Ty můžeš jít pokračovat v práci v relaxáku a já jdu vyřídit ještě pár hovorů ohledně zítřejšího ceremoniálu. Kluci pak mají najít tebe a ty jim ukážeš, kde máme auto. Co se vleze do kufru, to tam dáme, zbytek nám doveze Steeve. Tady máš klíče. Pak mi napiš esemesku a já za vámi doběhnu a pojedeme je ubytovat, dobře?" jen jsem přikývla, a ještě jednou si v hlavě přehrála, co mi to vlastně říkal.