Tak chutná zlomené srdce

❤

Připadalo mu, jako by se zastavil čas. Ještě si ani neuvědomil, jak pomalu dýchá. Matně si uvědomoval, že kdesi zpívají ptáci.

Poprvé v životě cítil, jak chutná zlomené srdce.

Ještě chvíli poslouchal zpěv ptáků, než mu došlo, že zlomené srdce je jeho celoživotní problém a Steve byl jen izolepa, která ho držela pohromadě. A teď tady nebyl. Opustil ho a už se nevrátí.

Dostane se z toho, musí doufat. Na zlomené srdce se přece neumírá. Jenže to bylo ještě pořád tak čerstvé, jako kdyby někomu sestra vytáhla z mokvající rány kus ostrého plechu. Ještě pořád to bolelo.

Pořád ještě cítil třepotání motýlích křídel v žaludku, když ho Steve poprvé políbil. Tiskli se k sobě v bahně, kolem nich střílela nepřátelská strana a oni se utápěli v tom jediném sladkém polibku. Byli to dva zamilovaní blázni a to je chránilo od smrti.

Cítil jeho vůni, ve které se mísila voda po holení a bavlna.

Ještě pořád si pamatoval lehké doteky jeho rukou na svých bocích a drobné polibky po celém těle.

Jako by cítil jeho dech na svém krku a slyšel všechny ty věci, díky kterým chtěl víc, a potom taky sladká slova, která ho uklidňovala.

Pamatoval si jeho pevná rozpálená záda, do kterých zarýval nehty a potom ošetřoval ty drobné ranky od poškrábání.

V uších mu zněl jeho kapitánský hlas, který mu říkal, co všechno s ním udělá a ze kterého Bucky šílel.

Pamatoval si, jak pózoval Stevovi jako nějaká antická socha, v prostěradlech, se rty do úzké linky a s přimhouřenýma očima.

Všechny ty večery, které si jen mlhavě pamatoval a které se utápěly ve víně. Všechna ta rána, plná lenivých polibků a snídaní do postele.

A tohle všechno bylo najednou pryč.

Viděl svůj vlastní odraz k zrcadle. Zastřené oči, jako kdyby na něčem jel, opuchlé rty a modřinky na čelisti a krku. Chtěl sám k sobě natáhnout ruku, dotknout se-
Pak svoji dlaň zase stáhl. Byl to jenom odraz. Matná vzpomínka, skoro zapomenutá mezi všemi ostatními a stejně tak bolestivá.

Na stromech pořád ještě zpívali ptáci a přes zahradu u Starkova domu se k němu blížil Sam. Sam Wilson, který se vždycky tvářil tak přezíravě a pochybovačně, dokázal zkazit každou jejich romantickou chvilku a občas viděl neco, z čeho bude mít trauma do konce života. Člen jejich týmu, radši samostatný a bez potřeby starat se o kohokoli dalšího.

Čím blíž byl, tím víc bylo poznat, že je něco jinak. Jeho výraz nebyl skeptický, spíš ustaraný. A všechno začínalo pomalu dávat smysl.

,,Tys to věděl," řekl místo pozdravu Bucky, ,,proboha, tys to celou dobu věděl."
,,Mám být milý, nebo upřímný?" uhnul mu Wilson pohledem, ,,přišel jsem se zeptat, jestli nechceš odvézt."
,,Kam bych měl jezdit?"
,,Na základnu. Domů."

Bucky nejistě přikrývl. Neměl by kam jinam jít a základna se jevila jako bezpečné místo. Rozešel se za Samem a za chvíli zastavil u jeho auta a nastoupil si.

Cesta k základně od Tonyho domu vedla skoro celá kolem polí a lesů, ale nebyla nijak dlouhá. Trvala asi dvacet minut, v případě, že byla suchá silnice a řidič věděl, kde se měří a kde může jet jako prase.

,,Žárlil jsi někdy?" přerušil ticho Bucky vyřčením otázky, která ho tížila už drahnou dobu, a věděl jak moc riskuje, že zbytek cesty půjde pěšky. Sam dál koukal na cestu, ale pevněji sevřel volant a trochu se zamračil. Chvíli bylo zase ticho, než odpověděl: ,,Neměl jsem šanci. Vždycky tady byl Steve, dokonalý kluk z Brooklynu, prototyp hezouna, a měl všechno, co bych ti já nikdy nemohl dát. Tedy asi kromě toho, že bych tě neopustil."

,,Třeba ti jednou šanci dám," řekl James, ,,ale teď potřebuju čas. Trochu víc času, než obvykle. Ale budu v pohodě, jen... potřebuju se srovnat."

A tak chutnalo zlomené srdce. Bylo těžké žít, bylo těžké dýchat, ale on tu malou křehkou věc zase složí tak, aby mohla fungovat. Jediné, co se opět naučil, bylo nikomu nevěřit.

Ulevilo se mi? Netuším. Mělo by?
Tuhle povídku jsem vydala po tom, co Seb postnul na stories, že nesouhlasí s koncem Endgame a to mě dokopalo tuhle povídku napsat. Pak to byl taky šíleně svíravý pocit v oblasti hrudníku, který se dá popsat dvěma způsoby: je to, jakoby šla ta bolest t vnitřní strany hrudní kosti a nebo jako kdyby mi někdo obvázal provaz kolem hrudníku a pomalu utahoval. Nevím, co to je a bolí to už celkem dlouho (dva týdny?). Vlastně se mi ani nepovedlo vypsat se z toho a jenom jsem se o tu bolest podělila.

Takže se omlouvám.

Ann