Na konec srpna bylo stále poměrně dost teplo, o tom není pochyb. Ještě ke všemu se den zrovna chýlil ke konci a poslední paprsky světla zapadaly za obzor.
Přišla tma. Nejdřív řídká, postupně však sílila... na obloze se začaly objevovat první hvězdy a měsíc jasně svítil.
"Tam nahoře je něco, co je tak obrovské... něco, co ještě nikdo nikdy nedokázal prozkoumat." Pomyslela jsem si a trochu se mi v tu chvíli sevřel žaludek. Bylo to děsivé a zároveň uklidňující vědět, že má lidstvo stále co dělat a že se opravdu ještě dlouhou dobu nudit rozhodně nebude.
Černočerná obloha zahalená ve třpytivém plášti s blyštícím se amuletem. Kdo ví, co se pod tou temnou krásou skrývá a zda to vůbec někdo dokáže někdy objevit.
Představa, že se na nás ze shora dívá nějaký zcela odlišný svět, než je ten náš, bylo velmi vzrušující. I tak mi pokaždé po takovéto představě přeběhl mráz po zádech.
* * *
Jen tak jsem prostě seděla, upřímně ani sama nevím, proč jsem nedělala něco trochu víc na úrovni. Seděla jsem a koukala přímo před sebe... do bílé zdi. Něco na ní mě tak moc přitahovalo. Možná za to mohla ta jednolitá uklidňující barva, možná jemné křivky, které se táhly po celém jejím povrchu a místy ze sebe dělaly abstraktní umění. Nebo to byla ukázka ukázka toho, že nic není dokonalé, ani zeď. Možná v tom bylo něco víc, nebo možná, nic.
Filozofické řeči mi nikdy moc nešly. Avšak v nadpřirozeno jsem po několika událostí, kterých jsem byla svědkem, věřila více, než kterýkoliv jiný člověk.
Pomalu jsem odvrátila oči směrem k otevřenému oknu. Množství světla z ulice, které mě oslepilo, bylo tak neskutečně nepříjemné. Ucukla jsem rychle zpět a znovu se zahleděla do nekonečna odstínů bílé barvy.
Zas mi slzely oči. Však ono by to nebylo poprvé a už vůbec ne naposledy.
Za poslední dobu se toho odehrálo tolik, až jsem měla občas velmi silný pocit a spoustu otázek v hlavě, třeba... jak to budu zvládat dál? Je pryč a už nikdy to nevrátím. Nebylo by lepší to prostě skončit? Lidé by zapomněli, každý zapomíná na věci, které pro něj nejsou nebo přestanou být důležité. Za pár let by to mohla být už jen taková ta nevysvětlitelná vzpomínka, ke které se každý občas nevědomky vrátí. Avšak na ni zas hned zapomene a usoudí, že nemá cenu ji dále rozebírat, když ani ten nad námi ji vyřešit, za tu velmi dlouhou dobu, nedokázal. Častěji se mě však držela otázka, proč se to děje zrovna mě a zda má někdo na světě stejné problémy. Občas jsem se potřebovala jen opravdu hodně vypovídat, abych tu všechnu zlost a smutek ze sebe dostala. Ale ne vždy tu byl někdo, kdo by byl ochotný poslouchat řečičky nějaké náctileté holky. Která ze sebe, aspoň tedy v očích ostatních, dělá něco, co rozhodně není. Dělá, že má nevyřešitelné problémy a říká, jak moc je to s ní špatné, přitom vše jen velmi ráda přehání. "Možná na tom je trocha pravdy, ale rozhodně ze sebe nedělám něco, co nejsem. Každý má problémy, spousta lidí je řeší se spoustou lidí a naivně si myslí, že čím více lidí to ví, tím lépe jim bude. Avšak jim nedojde, že někteří velmi rádi zneužívají." Říkávala jsem si nahlas, když okolo zrovna nikdo nebyl.
"Ale já své problémy nikomu neříkám" ohradila jsem se pokaždé, když měl někdo špatné řeči. Dostalo se mi však jen výsměchu.
* * *
Jediné, co mě drželo od úplné tmy, bylo, jak již zmíněné, světlo z ulic a malá vonná svíčka, kterou mi mamka darovala den po události.
Stále mi nešlo zapomenout na ten den, kdy se to stalo.
"Sama nevím, proč se přes to stále nedokážu nějakým způsobem přenést..." Pomyslela jsem si a začala se znovu utápět v myšlenkách a vzpomínkách...
Vím, úplně vím, co byste mi na to řekli:
"Neboj, to přebolí".
"Ne..." byla vždy má odpověď.
Na tohle prostě nešlo zapomenout.
Můžu se do konce života ptát, proč jsi nám to udělal, proč zrovna teď, proč ne někdy pak... sama přitom vím, že k tomu muselo někdy dojít... a na to ostatní? Na to se odpověď asi nikdy nedozvím.
Nemohl jsi za to. To nikdo z nás. Nemám ti to za zlé.
Jediné, komu budu až do konce života něco vyčítat, jsem já, jen já.
Nerozloučili jsme se. Zasloužil by sis mnohem, mnohem víc, než květiny a svíce... rozhodně víc. Víc, než kdokoliv jiný.
A ty... ty jsi prostě odešel tak strašně rychle. Nebyla jsem připravená na opouštění.
Každý z nás má svoji svíčku, která hoří a velikostí ukazuje délku našeho života. Někdo ji má delší, někdo kratší. Nikdy se ovšem nedozvíme, kolik svíčky a tudíž času nám ještě zbývá.
Ta tvá už však dohořela.
Nemůžeš za to. To nikdo z nás. Nemám ti to za zlé.
A proto, nechť mne tvá přítomnost doprovází každou chvilku, osamocenou, radostnou,... nechť jsi se mnou každý chladný či teplý večer i den, nechť mi světlo svíce stále připomíná, že každý konec má svůj nový začátek.
Ať ti je tam nahoře dobře.
Myslíme na tebe. Chybíš nám. A navždy budeš.
* * *
Cítila jsem slzy stékající po tváři.
Uvědomila jsem si, že bude lepší s tím skončit... nechtěla jsem si to stále připomínat i když to bohužel ani jinak nešlo.
Po chvíli jsem se dokázala trochu vzpamatovat z toho moře slz, které se mi linulo z očí a jednotlivé slané kapky padaly až k mým pokrčeným nohám. Hodiny odbily půlnoc a já se rozhodla vstát a jít trochu blíže k oknu, abych se mohla nadechnout nového života - nového dne.
Odněkud z venku se sebral vítr, příliš silný na to, aby se mohl nazvat vánkem a příliš slabý, abych mu mohla říkat opravdový vítr, a jemně mi zpřeházel vlasy. Bylo to příjemné, ale zároveň trochu strašidelné a na můj vkus to až moc vonělo osamocením. Vánek sfoukl rozsvícené svíce plamen a já se ocitla v naprosté tmě. Po těle jsem zpozorovala, že se znatelně ochladilo. Hlavu jsem zvedla k obloze, abych se ujistila, že se neschyluje k bouři.
Na ní však nebyl ani mráček a jediné, co se zhora na mě usmálo, bylo nekonečno rozsvícených hvěz semknutých do všemožných souhvězdí. Na chvíli jsem se opřela o otevřené okno a zavřela oči. Soustředila jsem se jen na své srdce a na to, jak nevinně bije. Vybavily se mi další vzpomínky na tebe... jak jsme si spolu tak proplouvali životem. Byla to ta nejkrásnější jízda na horské dráze. A i když tu už nejsi, tak ti slibuji, že mé srdce bude navždy bít jen pro tebe a navždy v něm budeš mít, jako jediný, své místo.
