Směšný platonický lásky

První milovníci

S nástupem na povinnou školní docházku končí sranda. A to z naprosto prostého důvodu a trochu jiného, než byste očekávali. Kromě toho, že tak trochu končí dětství a s ním celodenní hraní, konec spinkání po obídku a taky jednoduchost v lidských vztazích (kdy přestane fungovat pravidlo: ,,já se s tebou ka/neka").

S nástupem do školy se především naučíte psát, což samo o sobě není problém. Až na to, že s touto dovedností je dost pravděpodobné, že si vaše mladší já začne psát deníček. Takže všechny vaše přešlapy hezky jeden po druhém zaznamenáváte...

Každá ta životní lovestory někdy začíná, někdy i o něco dříve, než se naučíte psát, a proto to v první třídě musíte dohnat. Moje školková láska byla o rok mladší a tak nás školní docházka rozdělila. Což ovšem neznamená, že jsem na svojí školkovou zapomněla. Byla jsem odhodlaná na svého Pétíka počkat. Mezitím jsem si čekání zkracovala o poetické zápisy do mého deníčku:

Mylostná báseň pro Pétíka 

Si tak neskutečně krásný, půvabný a srandovní. Počkám na tebe ve škole.

A také jsem samozřejmě vzpomínala na ty roztomilé časy, kdy mi Pétík dával pusy na tajňačku pod stolem, nebo když si vždycky zabral postel na spinkání po-o vedle mě, nebo taky když se kvůli mně pral o lepší hračky. Jó, to byly bezstarostný časy.

Když nastal nový školní rok, já už byla druhačka a Pétík prvňák (k našemu velkému štěstí i na stejné základní škole), žádné velké vítání se nekonalo. Ve svých 8 letech jsem si myslela, že mě podvádí, a to s nějakou prvňačkou. A tak jsem se s ním hodlala rozvést.

A takové rozvádění v 8 letech není žádná sranda, věřte mi. Moje nejlepší kamarádka Káťa, by vám mohla vyprávět. Byla totiž něco jako naše rozvodová advokátka. Její práce spočívala v tom, že neustále běhala s dopisy napsanými na kouskách papírů. A to hlavně na obědě, vždycky když se paní vychovatelka nedívala. Ještěže měli prvňáci a druháci stoly na obědech jen přes uličku. Obsahy dopisů byly dle mé paměti velmi pobuřující, protože jsem se u nich často rozčilovala. Řekla bych, že rozvodové řízení trvalo tak týden. Hlavně do té doby, než Káťu začalo to neustále pobíhání u oběda štvát.

Můj zápis v deníčku zněl jasně:

Jestly má Pétík jinou holku, tak ať si kluci ze třídy nemyslí, že budu chtít někoho z nich!

Po nějaké době jsem musela zápis doplnit o update: Už se stalo, Pétík má asi jinou holku, tak mám ráda Tobíka.

A tak se Tobík stal takovou mojí náhradou, čili novým objevem.

Na školkovou lásku bylo skoro zapomenuto, však to znáte: ,,Sejde z očí, sejde z mysli!" Aspoň tedy v tomhle období to ještě platí. Smutek rychle přešel nejen díky kamarádům ze třídy, ale také mým novým objevem. Akorát takovým menším problémem bylo, že Tobiáš o mně nejevil ani nejmenší zájem a hlavně se mu nejspíš líbila moje spolužačka Léňa.

Pak jsme jednou ve škole hráli flašku a něco se změnilo. Dostala jsem úkol, abych dala Tobiášovi pusu a já mu ji dala. Tobík mi pak od té doby začal projevovat trochu té náklonnosti a pozornosti. Je až neuvěřitelný, co s klukama udělá trochu bližšího kontaktu. To, kdybych věděla, tak mu tu pusu dám už dřív.

Do deníčku jsem si udělala zápis:

Možná se do mě zamiloval Tobík. Asi tím, jak jsme hráli tu hru. Jsem fakt šťastná, jen nevím, jestli mě taky miluje. Ale kdyby jo, tak mu musím dát něco k Valentýnu. Aby věděl, že já ho miluju.

A protože se pomalu blížil Valentýn a já se zbláznila do knížky do deníčku jsem udělala zápis o svém ,,Bláznivém Valentýnu":

Na Valentýna jsem dala Tobíkovi plyšové srdíčko a záložku se srdíčkem. On mi nic samozřejmě nedal. Ale na výtvarce jsme malovali valentýnská přání. Tobík mi tam napsal: „Mám tě rád" a já mu tam napsala: „Miluju tě." Na obědě jsem pak od něj dostala kyselej cukr z bufetu.

Zní to jako úplná romantika, až na to, že Tobík měl z bufetu ještě čokoládový srdíčko. A to druhý den dostala Léňa. Byla to od něj trochu podpásovka, kyselý cukr a čokoládový srdíčko jsou dárky, který se absolutně nedají porovnávat! Tobiáš má očividně jasně dané priority a já nebyla ta na 1.místě. Stejně jsem mu ale chtěla dát druhou šanci, tak jsem vzala situaci do svých rukou a o přestávce ho odstrčila stranou a na přímo se ho zeptala: ,,Máš mě rád nebo ne?" na jednoduchou otázku jsem dostala taky jednoduchou odpověď: „Ne." A přesto jsem s ní jaksi nebyla spokojená, proto jsem mu položila ještě doplňující jednoduchou otázku: „Proč?" na kterou jsem dostala ještě jasnější odpověď: „Časy se mění."

Tak skončily moje první romance. Péťa si našel mladší a dal mi kopačky. No a Tobi se rozhodl, že časy se mění, a proto je nutné změnit i prostředí a v páté třídě odešel na gympl.