Směšný platonický lásky

Umělec s klávesy

Teď po pár letech pořád hledám toho prince na bílém koni, a tak chodím po různých společenských událostech. Koná se u nás o víkendu koncert v kulturáku. A jelikož se u nás koncerty konají tak jednou za rok (když nepočítám důchodcovské dechovky), tak se rozhodneme tam jít. Když přijde na řadu zlatý hřeb večera (jeden rádoby český známý umělec) zaujme mě mnohem víc tajemný mladík v postranní, který brnká na klávesy a zpívá hlavnímu zpěvákovi dvojhlas. Řekla bych tak o pár let starší než já, tmavě hnědé rozcuchané vlasy, stydlivý úsměv a krásný hlas. Zřejmě zaznamená, že ho pohledem hypnotizuje jakási fanynka, a tak se na mě podívá a usměje se. Musím se rozhlédnout, jestli to vůbec bylo na mě, ale jelikož okolo jsou jen nějaké maminy, co si vyšly za zábavou nebo holky s čerstvou občankou, tak usoudím, že to na mě bylo. Jenže pak se na mě začne dívat sám od sebe a pokaždé se na mě usměje tím svým stydlivým úsměvem. Když dohrají, doufám, že ho ještě někde po kulturáku potkám. A opravdu. S trochou kuráží vínového opojení dotancuju až k němu a on se na mě přitom celou dobu dívá.

„Pojďte tancovat" povídám jen a nechápu, kde se to ve mně bere. „S vámi bych já šel světa kraj, ale bohužel teď nemůžu, jsem tu pracovně" a já se akorát smutně pousměji. „Nesmutněte, zatancujeme si někdy příště" povídá ještě, ale já mu nevěřila. „Žádné příště nebude, to jsou vždycky akorát sliby" odpovídám zase já až moc pesimisticky a vážně. Chytne mě za ruku. „Nejsou, já si vás najdu. Jak se jmenujete?" Přijde mi to pořád bláznivé, vrtím hlavou a říkám mu, že stejně odejde a nebude si to pamatovat. Tentokrát se smutně usměje on a ještě jednou mě poprosí o moje jméno, usměju se a řeknu mu jej. Věnuje mi úsměv zpátky a pošeptá mi do ucha: „Jsi tak krásná..."

Nemůžu to rozdýchat ještě druhý den a když mi od něj přijde žádost o zprávu, myslím že vyletím do stropu. Ono se to fakt děje! Tak si píšeme, domluvíme si schůzku a já jsem jak v Jiříkově vidění. ,,Mám rande!" ječím v den D na svého nejlepšího kámoše. ,,No tak si s sebou vezmi pepřák a chovej se normálně." Povídá mi na to on a trochu mě vrátí nohama zase na zem. ,,Jasně budu a pepřák snad nebude potřeba" vidím to zas idealisticky já, ale do kabelky si ho přeci jen dám.

Máme sraz v jedné pražské kavárně, já a můj perfekcionismus jsme tam o pět minut dřív. Čekám tedy na zastávce a doufám, že chodí včas a nepůjde okolo mě. Abych nepřišla na minutu přesně, přijdu radši jen o 3 minuty po domluveném čase a uvidím ho, jak tam sedí. S růží. Začnu se culit jak blázen a jdu k němu, cestou zapomínám na svět okolo a zakopnu o vysunutou židli. Naštěstí nepadám, nemusí se mu moje nemotornost představovat tak brzy (i když to už je stejně zřejmě pozdě). To už se na mě zase směje a povídá: ,,Ahoj" - ,,ahoj" odpovídám zpátky. ,,Ta je pro tebe." Jsem tak dojatá, že říkám jen: ,,Jé děkuju moc." a chci ho obejmout, on to však zřejmě pochopí jinak a tak se tak zvláštně ťukneme a on mi dá pusu na tvář. Jak roztomile nemotorný.

Objednáme si kávu a povídáme si. Konečně zjišťuji, kolik mu je, ale věkový rozdíl mě už asi nepřekvapuje. Navíc ho dávám stranou, protože si dokonale rozumíme. Zjišťujeme, že jsme podobné povahy, máme rádi podobné věci a když si bavíme i nějakých tématech, tak se skvěle doplňujeme. Povídáme si také o tom, že kromě zpěvu a hraní, také skládá vlastní písničky a mě nepřijde už nic romantičtějšího. Navíc je tak milý, jako ještě nikdo.

,,Jsi krásná, já jsem si tě tenkrát hned všimnul." Povídá mi, když se akorát zrovna krásně láduji dortíkem. ,,Ty jsi typ holky, co se teprve nedávno vyloupla do tý krásy. Ještě nejsi zvyklá být vnímána jako krásná, ale jsi. A to je hezká fáze..." podlamují se mi kolena, a to sedím v křesle. Pan umělec to tedy se slovíčky řádně umí. Navíc jsem si jistá, že pepřák už rozhodně nebude potřeba.

Čas uteče jako voda a my se loučíme, s příslibem, že se brzy zase uvidíme. Vracím se domů rozzářená jako sluníčko. Na nějaké psaní zpráv on moc není a zřejmě na ně ani nemá čas./ Po nějaké době se ale po čase zase scházíme a ten společný čas je každou schůzkou čím dál tím lepší, prozrazujeme na sebe víc osobnějších věcí a o osobních věcech si povídáme čím dál častěji. Až mě jednou pozve k sobě, že si dáme něco k večeři a že u něj můžu přespat. Považuji to za potenciální větší krok a říkám si, že bychom si konečně také mohli promluvit o ,,nás", jak se říká. Ten večer je nezapomenutelný, plný vína, teplé letní noci na terase, pozorování hvězd a kromě polibků i něčeho víc...

Nechci ty krásný chvilky kazit něčím vážnějším, jako povídáním si o nás. Mám v sobě totiž nějaký blok, který mi říká, že to pořád nemusí dopadnout tak růžově, jak bych chtěla. A proto když společně usínáme, čechrám mu vlasy a říkám: ,,Je mi s tebou hezky..." a čekám co se bude dít dál. „Mě s tebou taky, moc." Dostanu odpověď, nechám to být a pak usínáme.

Takhle napůl krásně a smutně mi je skoro rok. A já o nějakém ,,my" začínám trochu pochybovat a vzdušné zámky se mi začínají rozpadat. Nikdy nenajdu plnou odvahu se zeptat, jak to mezi námi vlastně je. Přitom by to mohlo být tak jednoduché. Já se ale bojím, že s rozdílnými plány ho ztratím úplně a to už si nedokážu tak úplně představit. Dokud nepřijde rána. Na koncertové fanynky jsem pomalu přestala žárlit, ale na bývalou přítelkyni tak úplně ne. Jenže co člověk nechce, to internet a sociální sítě vyplaví. A tentokrát vyplaví jejich společnou dovolenou. Jenže ne nějakou minulou, ale momentální. Kdy jsem měla za to, že cestuje sám. Zřejmě ne. To je pro mě konečná stanice, nehodlám někomu dělat náhradní díl a zařeknu se, že už ho nechci vidět. Jenže se máme vidět na jedné dobročinné akci, kde oba pomáháme a já věděla, že se s ním nedokážu rozloučit až na mě budě koukat těma svýma oříškovýma očima, a tak mu napíšu dopis na rozloučenou. Když se potkáme, on dělá jakoby nic. Hraju s ním jeho hru, dopis mu strčím do kapsy a tentokrát dělám já, jakoby nic. Naposledy se s ním loučím...

,,Můj milý Jáchyme,

Jsou věci, které se těžce vyslovují, i když byk té příležitosti znovu došlo. Ty jsi jedná krásná kapitola mého života.S tebou jsem byla vždy aspoň na chvíli šťastná a cítila jsem se vždy jakoprincezna a nechci, aby sis myslel, že to mohla být jinak. Každou naší našispolečnou chvíli jsi dokázal slepit moji duši dohromady. Jenže jsi pak pokaždézase rozbíjel tím dlouhým čekáním na Tebe. Chyběl jsi mi pokaždé hned, když užjsme se rozloučili a já na Tebe myslela víc, než jsem chtěla a zřejmě víc nežty na mě. Chci abys věděl, že jsem na tebe moc pyšná, na to, co děláš... i kdyžto možná byla na úkor času, který jsme třeba mohli být spolu. Přeji ti, abysbyl v životě jen a jen šťastný. Děkuji ti za to krásné propojení našichdvou světů. Nikdy na to nezapomenu."