Směšný platonický lásky

Nálezce mé kabelky a ostudy

Byla jsem tak smutná a zklamaná, že jsem se ani nedokázala radovat z toho, že mě vzali na vejšku. Kamarádi mi říkali ,,na vejšce určitě někoho poznáš, to je jasný, Mari!" A já měla od vejšky možná až moc velké očekávání. A tak jsem jela na seznamovák s očekáváním toho, jaký ty velký věci mě asi čekají. A pak jsem ho uviděla. Toho nejroztomilejšího kluka na planetě (dost možná v celém vesmíru). Objevil se tam jako jedna z těch dobrých starších duší, co chtějí pomoct tápajícím prvákům. Na chvilku jsem si přišla jak v seznamce, když se s ostatními staršími začali představovat a říkat svoje zájmy, podle kterých jsme se mohli k někomu připsat. Což bylo super a já si říkala, že bych se mohla třeba zapsat k němu. Pak začal mluvit on a já se utvrdila v tom, že mě totálně okouzlil. Nevím, jestli použil nějaký kouzelný prášek nebo má nějaký magnet, kterým přitahuje holky či co, ale očaroval mě totálně. Přesně ten typ kluka, u kterého nedokážete říct, co se vám na něm vlastně líbí, ale vyzařuje z něj něco, co vás dostane. Euforie mě lehce přešla, když začal vyprávět, že rád jezdí na kole, běhá a celkově rád sportuje. A taky, že rád chodí do kina. V tu chvíli jsem si představila, jak bych se k němu zapsala a on by pak chtěl jít společně běhat nebo sportovat. A já jako osoba, která sotva doběhne k přijíždějícímu vlaku nebo se za běhu rozfláká s popelnicí, by pak řekla: "No hele, nepůjdeme spíš do toho kina?" Musela jsem se sama sobě smát, jak vtipný a průhledný mi to přišlo. To už ho rovnou můžu pozvat na rande. Nakonec jsem se zapsala k někomu jinému.

Později večer jsme měli možnost si se druháky popovídat především o škole ještě na baru. Po tom vínovém okouzlení minule jsem se radši držela zkrátka, ale i tak jsem s Jakubem hezky popovídali. Odjížděla jsem s pocitem, že se možná obrací k lepšímu a v hlavě už jsem nám skoro plánovala svatbu.

Je první den semestru a koná se ,,welcome party" kde jako správný prvák nemůžu chybět. Doufám samozřejmě, že tam potkám i mojí crush. Zahlédnu ho zrovna když se prodírá davem proti mně až stojí přímo naproti, usmějeme se na sebe, on se ke mně nakloní a do ucha mi pošeptá: ,,Ty jsi ta z prváku viď?" i když zrovna šeptem to přes ty decibely hudby není, ale šeptal zní víc tak nějak romanticky. Uculím se na něj jak puberťačka a vydechnu něco jako ,,ano" a pro jistotu mu to radši ještě odkývu, aby si byl jistý, že TA z prváku já jsem. Zasměje se a já si dám zpátečku a odcouvám si to do davu, vidím jak se na mě směje.

Během večera to trochu kvůli velkým frontám přepísknu s vínem, které si kupuju po dvou skleničkách a pomalu a jistě jsem ztrácím zábrany, soudnost i kabelku. Moje kamarádky už jsou zoufalé, protože já jsem úplně mimo (rozumějte společensky unavená) a ony kabelku nemůžou najít. Když se tam najednou objeví Kuba a já se mu pověsím okolo krku. Obracím se na holky a povídám zvesela: ,,Holky, tohle je Kuba!" a holky s nechápavým výrazem odvětí: ,,Mari, vždyť my se známe." To už je Kuba pobavený a ptá se: ,,Co hledáte?" - ,,mojí kabelku" odpovídám. ,,Jak vypadala?" ptá se znovu. ,,Taková malá, černá..." Kuba se rozhlédne a zjistí, že malá a černá je tam asi úplně každá a tak každou bere do rukou a ptá se mě, jestli je to ona. Když dohrajeme s kabelkami škatulata hýbejte se a kabelka se najde, Kubovi poděkuju a za pomoci holek se dostanu domů. / Druhý den cestou do školy téma včerejší párty otevírám jako první: ,,Ale bylo to dobrý ne? I jsem se tam bavila s Kubou..." ani to nedopovím a holky už mi pobaveně odpovídají: ,,Jo tak bavila...?" a převypráví mi včerejší dění. V mé hlavě znělo o něco líp. O DOST líp. Z dobrého pocitu se cítím tak akorát pěkně trapně a píšu Kubovi v rychlosti zprávu: ,,Ahoj, děkuju moc za včerejší pomoc s hledání kabelky a moc se omluvám, za moje nevhodný chování." Čekám skoro celý den na odpověď (tajně doufám, že je u něj jen obvyklá čekací doba) a snažím se si víc rozpomenout. Než konečně dostanu odpověď: ,,Ahoj, není vůbec za co a nic se neděje, nebylo to nějak hrozný." Gentleman, pomyslím si a pak se ještě chvilku píšeme.

Ve škole zjišťuji, že jsme se zapsali na jeden společný předmět a tak mám takovou vnitřní radost, že se budeme potkávat. A ještě větší radost mám z toho, že se spolu takovou zvláštní náhodou ocitneme ve společné skupině na semestrální projekt. Vyřešit však v té naší tříčlenné skupině se dvěma poměrně vytíženými kluky, kdy si k tomu projektu sedneme, je dost oříšek. Když už se konečně dohodneme na termínu, tak mi odpadne škola. A protože to nechci rušit, tak si prodloužím pobyt na koleji, a jsem trochu produktivní. Moje produktivita obsahuje: umýt si vlasy, dát si pleťovou masku a odhodlání neponocovat, ať jsem fresh. Když mi pak najednou od Kuby přijde zpráva: ,,Jsme s Alexem v hospodě za kolejí, nechceš za námi přijít?" zní zpráva jednoduše a já si hned začnu stavět vzdušný zámky, jak sedíme nad sklenkou jemného alkoholu a povídáme si. Pak se zarazím. Podívám se na pyžamo, které jsem si už vzala, vzpomenu si na právě namatlanou masku na obličeji a na ty mokrý vlasy. ,,Jo tak proč ne, na chvilku dorazím." Napíšu jen.

No, jdu si smýt tu svojí pracně nandanou masku a znovu se nalíčit s představou příjemného pokecu nad sklenkou vína. S Jakubem! V duchu se omlouvám všem svým kamarádům, kteří se mě někdy snažili vytáhnout později večer kamkoliv, když už jsem byla v pyžamu, odlíčená a já už nikam nechtěla. Ale nejsou Kuba.

Když dorazím, kecnu si k nim ke stolu a po chvilce povídám: ,,Bavíte se o projektu?" Abych tak vplula do rozhovoru. A kluci odpoví: ,,Ale jenom tak o životě.." ideální, říkám si. Když pak Alex povídá: ,,Tak můžeme začít řešit ten projekt." Trochu mi na tváři zamrzne úsměv. ,,Tak ale to přeci nebudeme řešit ještě teď ne?" kluci se na sebe podívají a Alex povídá: ,,A cos myslela?" Haha, no to nevím, co jsem si to myslela. Tak si na to radši dojdu pro staré dobré víno.

Po nějaké době se mi ozve kamarádka, že se mnou akutně musí mluvit a že se to týká Kuby. Rychlostí blesku se za ní rozběhnu přes tu celou chodbu a o patro níž, zadýchaně ze sebe vychrlím: ,,Tak co?" a ona se smutně pousměje. ,,Má holku" spadne mi úsměv ze tváře. „Ale to není přeci úplně zazděný, lepší než kdyby se mu líbili kluci ne?" chce mi zvednout náladu. Ale pro mě to už zazděné je, do nikoho zadaného se já motat nebudu. Přítelkyní a expřítelkyní mám plný kecky. A i když mi to je líto, tiše závidím slečně neznáme (té potvoře!) a říkám si, že to nevadí, on byl stejně ta nejmilejší platonická láska.