It feels like yesterday

Je to tady. Nádech. Výdech. Úprava kabátu, který mě chrání před studeným větrem. Sundala jsem sluchátka a dala je do pravé kapsy. Nádech. Připomněla jsem si proč stojím před kavárnou Happy Kitty - Happy City. Výdech. Podle terapeutky potřebuji čelit svým nejhlubším obavám, které můj život udržují v neustálých obavách. Zatáhnu na kliku a vejdu dovnitř. Rozhlédnu se po místnosti. Minimum lidí. Paráda, možná si tuhle scénu skoro nikdo pamatovat nebude. Mlčky přejdu k barovému pultu. Stojí ke mě zády, připravuje objednávku pro zákazníka, tak jako každý den, kdy má směnu.

"Dobrý den, chviličku. Hned jsem u Vás." 

Ani hlavou nepootočí. V, že tam někdo stojí, jako by měl šestý smysl. 

"Já počkám. V pohodě to můžeš dodělat." šeptla jsem. Všimla jsem si jak najednou ztuhl. 

Nezastavil se, jen se zarazil. To...to znělo jako dobré znamení.

"Vanilkové latte sebou!" zvýšil hlas, aby ho zaslechl někdo i v zadní části. K pultu připutovala slečna v červeném kostýmku. Třešňové květy byly znatelné přes vyčnívající zápěstí, když se natáhla pro kelímek s nápojem. S poděkováním poté rázně vykročila ven.

"Elaro," podíval se na mě "kde si nechala své modré vlasy?" rukou naznačil můj velkolepý návrat k mé přírodní hnědé.

"Chodím na terapii." vypadlo ze mě. 

Upřímně, tohle nebyla první věc, kterou jsem mu chtěla říct. Mělo to být něco vy smyslu: Jsme spřízněnci, miluji tě! nebo Jsem tu, protože... .  Místo toho, že všech možností, vypadla tahle. Skvělé, teď si bude myslet, že sem fakt marná existence. 

"To je skvělé. Dáš si něco?" 

"Potřebuju si promluvit. Jsme spřízněn-"

"Byly jsme spřízněnci, Elaro." skočil mi do řeči. Jeho rty se stáhli do úzké linky a v jeho očích se mihla ozvěna bolestné minulosti.

"Pouto jen tak nelze přetrhnout." argumentovala jsem. 

Je to pravda. Zničení pouta vyžaduje mnohem větší a delší proces než zbabělý útěk, tedy o jeho pokus. 

"Tobě se to povedlo." zamumlal. 

Pootočil hlavou a zamával na Nigela, jeho kolegu: "Vem to tu na chvíli za mě. S kamarádkou jen něco probereme a hned jsem zpět." 

Menší zástavu srdce při slově 'kamarádku' zkusme ignorovat. I po tom všem mě nenazývá jinými slovy.  

Následovala jsem ho do zadní místnosti určenou pouze pro zaměstnance.

"Tady si můžeme sednout," poznamenal u malého bílého jídelního stolu. "o čem si chceš promluvit?" sedl si a já při zvuku plastové židle přivřela oči. 

"Podělala jsem to." 

"Jenom to?" v jeho jindy klidném hlase snad každý poznal dávku sarkasmu.

"Ne. Já j-já jsem ses přišla omluvit.  Říct ti, proč jsem udělala, co jsem udělala a-"

"Sedni si. Znervózňuješ mě." 

Nechtěla jsem to udělat. Kdybych si sedla naproti němu, jaká je šance, že můžu utéct a nikdy se nevrátit?! Zavrtěla jsem hlavou. Ne. Tentokrát to udělám správně. 

"Kolik tomu je let? Pět? Šest?!" 

"Pět. Ale stále jsme byli v kontaktu." automaticky jsem se na židli snažila co nejvíce zmenšit. Co to znamenalo v kontaktu? Mé ignorování,  jeho SMS zprávy? 

"V kontaktu? Odstřihla si mě!" založil si ruce na prsa. Postojem se mi tiše vysmíval. 

Mohla jsem si tohle jednání nechat líbit? 

"Jak jsem tě odstřihla?" vyjela jsem. Pozvedl nechápavě obočí.

"Neustále jsem si říkala, že budu silná, jsem tvá kamarádka už nějakou dobu, ale nevyznala jsem se sama v sobě!" 

"El-"

"Řekni mi, jak moc sobecké je být pro někoho mezi první volbou? Nebo druhou? Nebo třetí, sakra! Ano, vyslechl si mé ujeté nápady a depresivní výlevy, poslechl si bez nadávek můj zpěv v autě, ale jaká možnost jsem byla?"

"Možná volba? Je to vše o volbě? Bože, El! Odkdy si přemýšlela nad tím, na jakém místě si?"  Konverzace nabírala úplně jiný směr než jsem plánovala. Chtěla jsem se omluvit, říct, že ho miluju a lituji svých rozhodnutí, ale on neustále odbočuje do věcí, které jsem pro mě stále bolestivé, jako by to bylo včera.

"Ty netušíš, jak jsem se cítila..." zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. "Elaro, slyšela jsem, že si včera byla venku s Bennettem! Ty mu neodřekneš. Vem si to, Aladda neměla náladu, Noira měla ten den rande - bylo sice před kinem, ale to snad chápeš." 

"Co to říkáš? Kde si to vzala?" ruce mu povolili. 

Možná už si začínal uvědomovat, kde se stala vada.

"Nebavilo mě být vždy ta poslední. Věděla jsem, že bys chtěl po svém boku kteroukoli," vyhledala jsem jeho oči, "ale nebyla jsem to já. Tak pro mě bylo nejlepší zkusit potichu odejít a doufat, že jsem se spletla. Když jsem si postupem času uvědomila, že je velká šance na spřízněnce nemohla jsem to tak nechat. Potřebovala jsem ti to říct."

Div na mě nekoukal s otevřenou pusou.

"Proč si něco neřekla?" 

"Myslela jsem si, že se ušetřím bolesti. Bolí to už tolik let, Bennette. S tou bolestí chci skoncovat jednou provždy." polkla jsem. Nic neříkal. Já to pochopila. Pomalu jsem vstala od stolu a blížila se ke dveřím.

"Miluji tě." 

Byla jsem vystrašená, že to mohu pokazit. Byla jsem si jistá, jak by to celé dopadlo. Ale doopravdy? Nevěděla jsem absolutně nic. Jen jsem předpokládala. Byla to chyba. Teď už to zpátky nevrátím.

Vím, že slzy už chtěli přetéci. Nedovolila jsem jim to. Pro něj už jich bylo dost. Odešla jsem. Nechtěla jsem slyšet jeho soucitnou odpověď. 

Upřímně jsem se cítila mnohem lépe. Kývla jsem na Nigela a vyšla ven.