Je to už skoro patnáct let, co babička zemřela. Tuto příhodu znám jenom z vyprávění, sama si ji nepamatuji – byla jsem ještě hodně malá. Měla rakovinu a podvědomě tušila, že tu už dlouho nebude. Mamce tenkrát řekla, že jestli existuje nějaký posmrtný život, dá nám vědět. Po její smrti se u nás doma začaly dít divné věci. V koupelně „rachtalo" v bojleru, ale přitom to do té doby nikdy nedělalo. Taťka si myslel, že bojler tento zvuk vydává, když ohřívá vodu, ale jen do té doby, dokud jednou v noci nepotřeboval na záchod. Už se chystal koupelnu opustit (máme záchod i vanu v jedné místnosti), když bojler spustil a vodu neohříval. Jindy nám zvonil domovní zvonek – hlavně večer a v noci. Taťka ho měl i rozebraný na stole, když začal zvonit. Bez proudu a vlastně i možnosti, že by zvonit mohl, když byl rozebraný na součástky. Těchto „záhad" se dělo hodně, dokud táta jednoho dne ze srandy neprohlásil: „To je snad moje tchyně, tohle už není možný!" A světe div se, od té doby nic. Nikdo mi nevyvrátí, že nějaký život po životě je.
