Dlouhá chodba k bílému pokoji, ze kterého šla silná záře. Můj pohled se přesunul do pokoje. Hleděl jsem na postel a na té byly nádherné šaty, které jí patřili. Co se to děje? Po posteli se objevila zpousta krve a místnost zteměla.
„Fuck!” prudce jsem se posadil a zatřásl hlavou nad děsivým snem. Prohrábl jsem si vlasy a bouchl do budíku, který mi způsoboval bolest hlavy. Bylo přesně 23:55 hodin večer. Vstal jsem ze své postele a šel se obléct. Oblíkám se povětšinou velmi slušně. No můj svět je trochu jiný a to je taky důvod, proč mi zvonil budík v tolik hodin. Hned po tom co jsem se upravil, jsem vyšel z pokoje na chodbu, která byla v mém snu, ohlédl jsem se na dveře od onoho pokoje. Byly zavřené, jako vždy. Sešel jsem schody dolů a přešel k oknu vedle dveří. Sáhl jsem po žaluzijích a udělal v nich škvíru, přes kterou jsem mohl vidět ven. Tam se už schylovalo k onomu ”představení”. Každých tisíc let, padne hvězda. Hvězda, která na místě dopadu ponechá padlého anděla na pospas jasné smrti. Pro upíry je jejich krev ta nejsladší. Její pach jde cítit na kilometry daleko. Hned při té myšlence mi začali rudnout oči. To ale už dávno není nic pro mě. Kouknu se na černé, pochmurné nebe a už to začalo. Silná záře z nebe se začala blížit k Zemi. Chudák anděl, který krutě přijde o život. Bohužel takový můj svět je a upíři se o svou kořist rádi perou. Já však ne. Dal jsem ruku od okna pryč a ačkoliv jsem andělské teplo cítil naprosto zřetelně, odebral jsem se ke svému mrazáku s obyčejnou lidskou krví a nasytil se. Nechutné? Nějak přežít musím, i když můj život nemá žádný smysl.
