Poslední slovo

   Pozoruji poslední slunce svit. Tak krásný a zářivý svit ohromné hvězdy. Její světlo ozařuje mou zjizvenou a ohyzdnou tvář. Její světlo mi opaluje křídově bílou kůži. Vídal jsem ho každý den, ale nikdy jsem nevěděl, kdy je to naposled. Teď když vím, že tenhle pohled je mým posledním, nechci ho přestat sledovat. Nechci skončit s pohledem na to, co nám dává teplo, které ani tělo ženy nedokáže nahradit. Světlo, které drží celý svět při životě. Ach, ty krásný útvare na obloze, kéž bych tě mohl vídat nadále a pozorovat tvé oslepující světlo. Světlo, díky kterému vím, že žiji a dýchám. Nedokážu si představit život bez něj, ale ten teď nadešel. Není to život, ale smrt.

 Světlo co mi ozařuje mé poslední chvíle, co mi přes malé okno zabezpečené mřížemi osvětluje mé poslední řádky, co zapisuji do starého ošuntělého zápisníku. Zápisky psané černým inkoustem, co se před zaschnutím leskne.

 Pozoruji mraky, jak si plují po obloze. Ty bílé obláčky, ve kterých jsem jako malý hledal ty nejrůznější obrazce a všemožné tvary. Ty velké polštáře, na kterých bych rád pomalu a klidně usínal, plul s nimi oblohou a pozoroval září zapadajícího slunce, do chvíle, než by se mé oči zavřeli. Ve spánku se s nimi vznášet po pomalu tmavnoucím nebi, co vypadá jak moře při západu slunce. Moře, ve kterém jsme my rybami a plujeme jedna za druhou, nikdy nevyplaveme nad hladinu a nikdy ho neopustíme. Zůstaneme skrytí pod hladinou, pod kterou máme vše k životu potřebné, nemáme důvod vyplouvat, když nad ní je jen temný a vzduchoprázdný prostor, kde člověk nemá šanci žít.

 Ptáci prolétávají mezi mraky a vznášejí se pod hladinou blankytně modrého nebe, ženou se dál za svitu slunečních paprsků. Nevidím, jak máchají křídly, ale představuji si jejich každý kmit křídly. Jak se ve vzduchu mihotají na horu a dolů, a díky tomu udržují ve vzduchu malé opeřené tělíčko. Nevím, který bude ten poslední, kterého uvidím, ale vyhlížím toho posledního. Vyhlížím to poslední okřídlené stvoření, které uvidím před věcným spánkem. Toho opožděného opeřence, který se bude snažit dohnat hejno, ale stále bude tím posledním. Který možná pár momentů potom, co já ho uzřím naposled, zemře, ne však mou vinnou. To kvůli krutým zákonům přírody, bez kterých by však svět nefungoval, nemohl by. Vše by upadlo do neřízeného chaosu a postupně dočista zaniklo.

 Sedím tu schoulený v kamenné kobce, nevidím nad hlavou blankytně modré nebe, vidím ho jen přes malé zamřížované okénko. Okénko, kterým vidí celý okolní krásný svět, ale nic víc, mohu ho jen nezávazně pozorovat, se závistí uvažovat nad tím, jak život všech ostatních venku volně plyne. Nemůžu běžet za hejnem ptáků a nahánět je, jako když jsem byl malý kluk. Nemohu, si přičichnou k voňavým květinám. Nemohu ucítit lehký jarní vánek, co se prohání po lukách, ohýbá stébla trav a květy vlčího máku. Vánek co naráží do stromů v lese a posléze je obklopí, vánek ve kterém se vznášejí brouci letící za potravou. Vánek, ve kterém poletují semena pampelišek s padáčkem z chmýří.

 Na to vše mohu myslet pouze ve vzpomínkách. Nikdy už nezažiji ten pocit, když vidím padat první lístek při podzimu, jak padá z koruny stromu a nechává se unášet větrem. Nebo když v zimě uzřím první sněhovou vločku, jak se pomalu a klidně snáší z nebe, s dopadem mě ledově políbí na tvář a rozplyne se do neznáma.

 Nikdy už neuslyším líbezný hlas mé milované ženy, jak mi po večerech vypráví o svém dni. Ani neuslyším hlas svého jediného syna, jak jásá, jakmile se otevřou dveře a já se v nich objevím. Už nikdy neuslyším ta líbezná slovíčka, co slyší každý otec rád. Neucítím ani teplo jeho obětí. Už nikdy se nebudu moci přitulit k ženě, obejmout rukou syna a jen tak sedět naproti krbu.