Slib

8. Kapitola

Po rozhovoru s Leem jsem nakonec přeci jen na Natův trénink šla. Teda spíš na jeho konec. Posadila jsem se na okraj tribuny a zachumlala se do teplého svetru. Kluci hráli opravdu dobře. Vůbec se nedivím, že team Wulfů je nejlepší na škole. „Ty jsi přišla?" Přiběhne ke mně Nat, když trénink skončí a všichni se odeberou do šaten. „Hrajete skvěle, zítra budete určitě vítězové." Usměju se. Nat si mě změří nedůvěřivým pohledem. „Máš náladu jít za ostatníma do společenské místnosti, nebo se chceš radši jenom projít?" Všimne si, že se něco děje. „Spíš mám chuť úplně zmizet." Zasměju se a on přikývne. „Počkej na mě u šaten, jen se osprchuju a zmizíme." Mrkne na mě a odběhne. U Nataniela se krásně ukazuje, že nemám absolutně odhad na lidi. Když jsem sem přišla, myslela jsem si, že mezi mé nejlepší kamarády se bude řadit Lee, Melissa, Rose a Katie. V životě by mě nenapadlo, že jeden z kluků co mi říkají Žabka, bude jeden z mých nejbližších lidí. Vlastně jsem si vůbec nemyslela, že zapadnu do té jejich party.

„Á žabka, čekáš na Nata?" Obejme mě Felipe. „Jako vždycky." Pousměji se, když mě pustí. „Doufám, že se zítra ukážeš na zápase." Mrkne na mě a já se smíchem přikývnu. „Tam nesmím chybět." „Dobře, tak já půjdu. Fabio a Fortunato na mě čekají, když budete chtít, budeme ve společenské místnosti." Přikývnu a on se smíchem odejde.

„Už jsem tady." Ukáže se konečně Nat a prohrábne si ještě mokré vlasy. „Kam chceš vyrazit?" Pokračuje otázkou. „Já nevím, někam." Pokrčím rameny a on se na chvíli zamyslí. „Myslím, že bych o jednom místu věděl." Ušklíbne se. Vezme mě za ruku a někam mě vede.

„Kam to jdeme?" Zeptám se po chvíli. „Na tajný místo, děsně tajný." Mrkne na mě se smíchem. „Vždyť už jsme ve sklepení." Protestuju. Vtáhne mě do nějaké staré učebny. Podle vrstvy prachu na lavicích se už asi řádku let nepoužívá. Dojde dozadu a něco zašeptá. V tom se v podlaze vytvoří vchod. Zůstanu stát opodál a sleduji ho jako opařená. „Jdeš, nebo tam budeš stát?" Pobídne mě a já ho tiše následuju. „Opatrně." Podá mi ruku, když vcházíme potmě dolů. Poklop se nad námi zavře a všude kolem nás je najednou jen tma. Ale ne na dlouho. Nataniel opět něco zamumlá a kolem nás se zažehnou pochodně a odhalí kouzelnou místnost. Pochodně zdobí obvod všech čtyř zdí. Na druhé straně pokoje se vyjímá velký cihlový krb a před ním měkký koberec. Na druhé straně pak velká postel plná polštářů. Na zdech je kromě pochodní spousta fotografií. Ten pokoj je naprosto kouzelný a když vzhlédnu ke stropu uvidím noční oblohu. „Co to je?" Zeptám se udiveně. „Něčí tajná skrýš, už hodně dlouho nepoužívaná." Usměje se. „Jak jsi to tu objevil?" Posadím se na postel. „Náhodou, když jsme v prváku prozkoumávali s Felipem školu." Pokrčí rameny a posadí se vedle mě. „Jsi zvláštní." Zamumlám a změřím si ho pohledem. „Proč myslíš?" Sklopí pohled. „Nevím, mám z tebe takový pocit. Vím toho o tobě strašně málo a přitom mi přijde jako bys byl v mém životě odjakživa." „To ze mě ještě nedělá nikoho zvláštního, máš ten pocit díky řádu."Zavrtí nesouhlasně hlavou. „To si nemyslím." Nesouhlasím. „O tom jsi se mnou, ale mluvit nechtěla, že?" Vezme mě za ruku. „Já nevím, mluvila jsem v knihovně s Leem." Sklopím pohled k našim propleteným prstům. „Byl na tebe hnusnej? Jestli jo..." Naštve se a chce pokračovat, ale já ho zastavím. „Nebyl, přišel se mě zeptat, jestli přijdu jako každý rok na vánoční večírek jeho rodičů." „A přijdeš?" Zeptá se zvědavě a já zavrtím hlavou. Pohled pořád neodvracím od našich rukou. „Vůbec nepojedu domů, zůstanu s vámi." Usměju se. „Jen... Začal mi potom klást na srdce, ať se od vás nenechám změnit, že se na vás nemám upínat a tak. Jenom mě naštvalo, že on mezi Drogony zapadnout mohl a mě to vyčítá." Vysvětlím a Nat mě vtáhne do objetí. „Je idiot, když tě nechal odejít jen kvůli řádům. Kašli na něj." Zašeptá konejšivě a já přikývnu. „Bojím se, že bez Leeho už nemám žádnou jistotu. Co když na to opravdu nemám? Co když nemám na to být tak dobrá jako byla máma?" Zvednu k němu konečně pohled. „To je blbost, všechnu jistotu máš v sobě, máš ji v nás. Lil, ty máš na všechno, co si jen umaneš. Nechtěj být jako tvoje máma, prostě to buď ty." Pohladím mě lehce po tváři. „Nevím, co bych si bez tebe počala." Zabořím obličej do jeho hrudi a on se tlumeně zasměje. „Co je to vůbec za fotografie?" Zeptám se a svůj pohled přesunu ke zdi. „Bývalí studenti, nejspíš." Pokrčí ledabyle rameny. Zvednu se a začnu si fotografie prohlížet. Když přejdu k protější zdi, zaujme mě hned první fotografie. V tom se pohne, je to jako neustálá smyčka. „Ta fotografie se hýbe." „Jo, je začarovaná, o tom jsi nikdy neslyšela?" Zasměje se Nat a jde za mnou. Znovu se na fotografie podivám. „To není možný." Vydechnu po chvilce. „Co je?" Zeptá se nechápavě. „To je máma." Otočím se na Nata, zatímco ukazuju na fotografie. „Jsi si jistá?" Zkoumá fotografie. „Jsem." Ještě chvíli si fotografii prohlíží a pak přikývne. „Jste si opravdu hodně podobné." Zkusí se pousmát. „Ten kluk vedle, to je tvůj táta? Říkala jsi, že se poznali ve škole." Zeptá se opatrně, tentokrát pokrčím rameny já. „Nevím, je to možný. Nikdy jsem ho neviděla, nemám ani žádnou fotku." Vysoukám ze sebe. „Nate?" „Ano?" „Chci zjistit kdo to je. Jestli je to můj táta, nebo... Chci o mámě zase něco zjistit." Podívám se na něj prosebně, znovu mě vtáhne do objetí. „Počítej se mnou, zjistíme kdo to je. Jestli je to tvůj táta, možná ho dokážeme najít." Na to zavrtím hlavou. „Chci vědět kdo to je, jestli to je skutečně on, ale nechci ho hledat. Opustil nás, když jsme ho nejvíc potřebovaly, opustil mě. To mu nikdy nezapomenu." Do očí se mi nahrnou slzy. „Napadlo tě někdy, že třeba neměl na vybranou? Nebo že se něco stalo a proto to musel udělat?" Ptá se opatrně. „Ne, vždycky máš na vybranou. Nikdy nic není tak bezvýchodné, abys musel opustit ty, které miluješ." Otřu si obličej a Nat přikývne.

__________________________________________________

Se začátkem nového týdne je tu i nová kapitolka♥ Doufám, že vás potěšila a líbila se vám♥ Kdo myslíte, že je na fotografii? Bude to otec Liliany? A zjistí to?♥

Miharu♥