Kanovo prokletí

Slunce klesalo za obzor, byl chladný podzimní večer. Barevné listí povalující se na zemi šustivě křupalo pod kopyty koní dvou cestovatelů. Oba zastavili před železnou branou, jež jim bránila v cestě. Les potemněl a zpoza jednoho stromu vyšel vysoký muž, jehož oči byly rudé jak dva rubíny.

„Na toto území je vstup zakázaný," promluvil klidně. Jeho hlas byl hluboký a chraplavý. Cestovatelé se však nezalekli. Viděli již mnohých hrůz a tak na muže jen upřeně hleděli. Charlie, černovlasý mladík, se napřímil v sedle a přemýšlel. Důvod jejich cesty byl prostý, již delší dobu se vypořádávali s bestiemi. Tyto bestie jsou hříšníky, kteří ani v pekle nenašli své místo a tak teď putují po zemi a hledají, kde uškodit, aby si vybili svou zlost. Charlie a Maria se jali těžkého úkolu očistit nestvůry a ochránit tak zemi.

„A co tě činí kompetentním k tomu, abys nám zakazoval projet dál?" Maria jej probodávala uhrančivým pohledem a neustále byla ve střehu.

„Je to mé prokletí," odvětil suše a konečky prstů se dotkl rukojeti meče, který měl upevněný u levého boku.

„Prokletí říkáš." Charlie pohladil odfrkujícího vraníka po šíji, při čemž nespouštěl pohled z cizince. „Světu hrozí nebezpečí, které se schovává za těmito branami..." Cestovatelé byli zaskočeni reakcí vysokého muže. V jehož očích se najednou odrážel strach. Vystoupil ze stínu, na zjizveném obličeji měl zašlou runu.

„I kdybych sebevíc chtěl, toto mi brání. Pokud se pokusíte projít, zaplatíte životem." V jeho hlase zněl podtón zoufalosti, jakoby něčeho litoval. Cožpak je spřízněncem bestií? Ne, to není možné, bylo by to poznat na první pohled. Toto bude jinačí případ. Mladík si jej měřil pohledem a klidně přemýšlel. Jak situaci vyřeší? Před odjezdem jim byla vyřčena věštba, varovala je před velkým nebezpečím. Co když tím nebezpečím vůbec nejsou bestie?

„Kdo na tebe kletbu svrhnul?" Otázal se mladík jen tak mimochodem. Chvíli bylo ticho, jen v lese zahoukala sova.

„Má paní... Má paní, které sloužím celý svůj život," šeptal zkroušeně. „Obraťte se a jeďte pryč." Řekl již mnohem hlasitěji a rázněji. Tentokrát již uchopil rukojeť meče pevně do ruky a byl připraven tasit.

„Dobrá, odejdeme." Souhlasil Charlie a kývl na svou společnici. Oba otočili koně a vydali se zpět po lesní cestě. Kolem již byla úplná tma. „Ubytujeme se v krčmě, kterou jsme minuli cestou sem. Možná se dozvíme více informací o tomto místě." Konstatoval a pobídl koně do klusu, dívka jej následovala a pobídla svého ryzáka...

***

Vysoký muž se mezitím posadil na balvan u brány a opřel se o betonový sloup, který ji držel. Tiše si povzdychl a na chvíli zavřel oči.

„Já ti říkal, že na tebe dojde, teď kolem toho budou čmuchat a přijdou ti na špek" promluvil k němu jeho vnitřní hlas pobaveně.

„Zmlkni," odvětil a snažil se usnout. Nakonec mu to však nedalo a zvedl se. Se skřípěním otevřel železnou bránu a pomalu kráčel na kraj lesa, za nímž se třpytilo velké jezero.

***

V krčmě bylo teplo, v krbu plápolal oheň, zlatě rezavý, jak Mariiny vlasy. Oba se unaveně posadili ke stolu a němě na sebe hleděli.

„Napadá tě něco?" Prohodila Maria a vyhlížela krčmáře, který se zrovna bavil s hosty v rohu místnosti.

„Nejde mi do hlavy, proč by paní svrhla kletbu na svého sluhu. Musel se nějak provinit, ale očividně svých činů litoval... Ah krčmáři, přines nám džbánek vína a každému porci od něčeho teplého k snědku." Krčmář jen přikývl a pospíchal do vedlejší místnosti.