Kluk z letiště

1.

,,Chybíš mi April..” vydala ze sebe moje nejlepší kamarádka po chvilce ticha v našem telefonním hovoru.
,,Neboj, už brzo budu zpátky.” odpověděla jsem s úsměvem.
,,To si říkala před měsícem taky a nakonec z toho sešlo... Už je to rok!”
řekla s naštvaným hlasem.
,,Jo, já vím. Ale slibuju, že tohle je naposledy co to říkám.” odpověděla jsem s jistotou. Slibuji ti Lilo, že se brzo vrátím zpátky domů..

,,Ginger vstávej nebo ti to ujede!” zavolal na mě táta přes celý byt.
Ginger? Jo, to je moje přezdívka.
Mám zrzavé dlouhé vlasy pod ramena a zelené oči.
Táta říká, že jsem celá jako máma ale já si teda myslím, že ona byla tak třikrát krásnější.

Jedu školním autobusem přímo do toho pekla zvané "škola"..
Ještě že je dneska konec školního roku a já pozítří vypadnu z tohodle města. S tátou jsme se sem přistěhovali před rokem. On tvrdí, že kvůli práci ale já osobně si myslím, že to bylo kvůli mámě.
Zemřela na rakovinu a táta to v našem domě nedával.

,,Haloo? Slečno Collins!” pokřikoval na mě nějaký mužský hlas.
,,Co? Co je?” otevřela jsem oči a zjistila jsem, že je to můj učitel na biologii..
,,Poslední den a vy mi tu spíte!” chytá se za hlavu a vrací se k tabuli.
Podívala jsem se po třídě a viděla jsem, jak si každý cosi špital a smál se. Jen se smějte vy parchanti, ale karma vám to vrátí. Nebo já... Jo, to je pravděpodobnější..

Právě teď jsem vešla do mé oblíbené cukrárny a vyhlížím mého jediného kamaráda v tomhle městě. Ha! Támhle je!!
,,No konečně..” zasmál se a vstal, aby mě obejmul.
,,Promiň, dřív to nešlo.” odpověděla jsem. ,,Tak co ve škole?” zeptal se, když jsme se posadili.
,,Nuda, idioti a zase nuda... Ještě že je konec a já vezmu nohy na ramena.” řěkla jsem se smíchem.
,,Nějak rychle to uteklo.. Budeš mi chybět zrzko..” odpověděl smutně.
,,Ale notaak.. Já Sparkletown neopouštím navždy.. Určitě se sem vrátím kvůli tobě a kvůli téhle cukrárně.” mrkla jsem a šťouchla jsem do něj.

,,Kdy odjíždíš?” zeptal se Toby když jsme měli namířeno ke mně domů.
Zadívala jsem se do jeho hnědých očí a celého si ho prohlédla. Jeho blonďaté vlasy byly úhledně učesané do zadu a jeho tričko s nápisem "smile!" mě donutilo se zasmát. Ah, bude mi chybět..
,,Pozítří..” polkla jsem na sucho a podívala se na svoje boty.
,,COŽE?!” Vykřikl a chytl mě za bradu.
,,Blázníš? Kdo mi bude pomáhat dostat Filipa!? Slíbila si, že tu budeš na moje narozeniny! April!!” řekl a posadil se na lavičku která byla poblíž cesty.
,,Mrzí mě to.. Ale já už chci co nejdřív domů.. A tohle můj domov není..” odpověděla jsem se slzami v očích.

Je tu další den, který budu trávit balením! Tohle tak nesnáším..
,,Chceš s něčím pomoct?” zeptal se táta když mě uviděl sedět na posteli.
,,Asi ne.. Ale.. Je mi líto Tobyho..” řekla jsem.
,,Toho tvého kamaráda který je..?” zeptal se táta opatrně.
,,Je bisexuál, ne gay...” odpověděla jsem.
,,Však sem budeme jezdit.” řekl a posadil se na postel vedle mě.
,,Tati... Dokončila jsem střední a vysokou začnu v Norsku.. Taky budu mít práci a.. Nemyslím si, že sem budu jezdit nějak pravidelně. Ty možná ano, ale já ne.” odpověděla jsem upřímně s povzdechem.
,,Nějak to půjde.” usmál se a odešel do svého pokoje.

Při balení myslím na svojí nejlepší kamarádku Lilu a na svůj domov který mám v Norsku. Bydlím v malém městečku nedaleko Osla.
Miluju to tam, všichni lidi jsou u nás v městečku jak jedna velká rodina, narozdíl od tohodle města v Americe.

Je to tu! Můj návrat se blíží!
Těším se jako malá holka..
Letištěm z New Yorku jsme prošli bez problémů a teď už pohodlně sedíme v letadle.. Půjdu spát a budu doufat, že všechno zůstalo tak, jak si pamatuju.

Celá se třesu když čekám na tátu.
Musel si nutně odskočit na záchod a mně nezbývá, než tu čekat se všemi těmi kufry. Díky Bohu, že jsme na letišti v Oslu. Nemůžu se dočkat až zapadnu do postele.. A až uvidím Lilu! Poslouchám písničky a jsem v dobré náladě když najednou..
Písnička mi dohraje a já slyším dívčí křik.. Co se to děje..? Sluchátka motám a dávám do kapsy a ohlížím se okolo sebe.
Stále slyším dívčí hlasy a pokřiky někde v dálce.
Otáčím se za sebe a vidím kluka s kapucí na hlavě. Usmívá se a prochází okolo mě. Dívá se před sebe sebejistě a mně přijde, jakoby se zastavil celý svět. Kdo to je? Říkám si a pozoruji ho.
Musím uznat, že je to fakt kus!
Přesně můj typ... Havraní vlasy, modrý oči a pane bože! Ten úsměv?
Jako kdyby někdo luskl a celý svět zase začal fungovat... Zmizel mi z dohledu a okolo mě proběhly holčiny v mém věku. Jedna která jim nestačila do mě strčila a já jsem spadla na zem.
,,Hey!” vykřikla jsem na ní ale ona měla co dělat, aby je dohnala..
,,Jste v pořádku slečno?” zeptal se nějaký mladík co se objevil přede mnou.
,,Myslím že jo..” odpověděla jsem.
,,Pomůžu vám.” řekl a pomohl mi vstát.
,,Děkuju..” špitla jsem.
,,Omlouvám se ale budu muset běžet.. Snad vás někdy znovu uvidím!” řekl s úsměvem kluk se světle hnědými vlasy a zelenými oči jako mám já. A pak zmizel stejně z dohledu jako ten předešlý mladík.
Co se to dneska děje? Přehlídka modelů na letišti nebo co?