Ráno bylo velmi těžké přesvědčit tu část mé osobnosti, která tvrdila, že včerejší noc byla jen sen. Na mé straně nestála ani logika, ani selský rozum. Držela jsem se věcí, které jsem si nemohla vyfantazírovat – třeba jeho vůně. Byla jsem si jistá, že tohle se mi nikdy nemohlo jen tak zdát.
Když jsem sešla do kuchyně , Anežka už byla zase pryč – šla jsem později, než jsem si uvědomovala. Polkla jsem na tři kousnutí toust, zapila to mlékem přímo z krabice a pak jsem spěchala ven ze dveří. Doufala jsem, že déšť počká, dokud nebudu ve škole.
Pod převislou střechou školy čekala Anežka a Bella.
"„Ahoj, ''
Anežka - Užila sis večer?
Spěchala jsem do třídy, zrudlá a podrážděná.
Na konci druhé hodiny už byla mlha téměř rozpuštěná, ale den byl stále tmavý, nebe zatažené nízkými, utlačujícími mraky.
Když jsem vstoupila do třídy, Bella už seděla na svém místě v zadní řadě a málem nadskakovala vzrušením. Váhavě jsem si šla sednout vedle ní ve snaze přesvědčit sebe samu, že bude lepší mít to za sebou co nejdřív.
Bella - Pověz mi všechno! Josefina - Co chceš vědět? Bella - Co se stalo včera večer? Josefina - Procházka v parku.
Zírala na mě, její výraz byl pochybovačně neústupný.
Bella - Políbil tě? Josefina - Miluju Adama!
Během hodiny už nedostala šanci zase na to téma začít, a jakmile se ozvalo zvonění, podnikla jsem úhybný manévr.
Ahoj," jeho hlas byl pobavený a podrážděný současně.
" „Čau.,, ''
Nenapadlo mě nic, co bych dalšího měla říct, a on nemluvil.
Sebastian - Anežka a Bella analyzují všechno, co dělám. Josefina - Trošku..
Zhluboka se nadechl a díval se ven z okna na husté, valící se mraky, které jako by se tlačily dolů na zem. Člověk by si na ně skoro mohl sáhnout.
Sebastian - Vezmu tě domů. Nenechám tě jít domů pěšky. Josefina - Půjdu ještě na hřbitov. Sebastian - Můžu taky? Josefina - Klidně.
Z mraků se pomalu přecházel v déšť a světlo z lamp vrhalo na hřbitovní zeď stíny náhrobků, připomínající siluetu jakéhosi prapodivného města.
Jeho studený dotyk na mé kůži pokaždé způsobil, že mi srdce začalo zběsile bušit.
Jeho obočí se na chviličku svraštilo.
Sebastian - Ta knížka.. Je tvoje? Josefina - Ano. Ale patřila babičce.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Sebastian - Víš, co to je za knížku? Josefina - Ano.
Trhla jsem sebou. Sara. Mu najednou stála za ramenem. Její křehká postava byla pružná jako proutek, půvabná i v naprostém klidu.
Pozdravil ji, aniž by se na mě přestal dívat.
Tak a je tady další kapitola ! Předem se omlouvám za gramatické chyby a překlepy. Budu ráda za ⭐ a ✍️
