Lovely (Bakushima/Kiribaku)

Lovely

     Zase se někam jede, jdete s tím už někam. Respektive mě překecal Kirishima, tupec jeden. Už jen cesta tam je dlouhá. A vůbec mě nezajímá, že to je slavné místo. Ts... Jenom kvůli jednomu dni jsem si musel sbalit celý kufr, který stejně zítra budu opět vyklízet.
     „Bakugo, dívej!" šťouchne mě silně do ramene Kirishima a ukazuje z okýnka letadla na ostrov. Je až moc nadšený. Alespoň někdo. „Bakugo?" podívá se na mě. Je docela dost vzácné ho vidět bez úsměvu, ten ale rychle nasadí, když pochopí, že se tam netěším „ale Bakugo, to zvládneš!" plácne mě znovu, tentokrát do paže.
     Švihnu ho po ruce, která mě už dvakrát silně udeřila „přestaň."
     Našpulí rty „bručoune."
     „Ts..."
     „Však ono se ti tu bude líbit," řekne po chvilce ticha.
     „To určitě," řeknu ironicky a otočím se ke Kirishimovi zády jak jen nejvíc to jde. To však nepomůže na dlouho, protože mě opět přitiskne k sedadlu. „Podělej se třeba," zanadávám mu.
     Chtěl ještě něco říct, ale přerušil ho hlas, který se ozíval od jedné letušky, která nám oznamovala přistávání a požádala nás, aby jsme se připoutali.

***

     „A teď směr hotel!" zajásal Kirishima, který se vydal pryč z letiště.
     Povzdechnu si. On je opravdu ztracený případ. „Kirishimo, počkej." Otočí se na mě a pozorně poslouchá, co mám na srdci „nejdřív si musíme dojít pro zavazadla."
     „Jo, to by asi chtělo," zasměje se sám sobě. Jeho tváře dostanou jemně narůžovělou barvu. Blbec.
     Vydali jsme se pro zavazadla na která jsme nemuseli dlouho čekat.
     „Tak teď jdeme na hotel!" zvolá jen co nám na pásu přijedou naše kufry. Vydá se pryč z letiště na jakousi cestu.
     „Kirishimo!" zavolám na něj, poněvadž mi dost utekl. Přiběhl ke mně zpátky. „Ty víš, kde ten hotel je?"
     Podrbe se na šíji „hups," vyjde z něj."
     „Takže nevíš," opravdu ztracený případ. Zeptal jsem se ho, jak se jmenuje, potom jsem si našel ten hotel na mobilu, pomocí kterého jsme došli až k němu. Na recepci jsme si vyzvedli klíče.
     Hádejte, co ten blbec udělal jen, co jsme otevřeli dveře od pokoje. No ano, samozřejmě se rozběhl k posteli na kterou si vylezl a začal na ní skákat. Jak malé děcko.
     Zato já jsem zůstal ve dveřích stát jak opařený. Proč je tu jen jedna postel?! A proč s růžovým povlečením?! Co to ten vůl do prdele objednal?!
     „Kirishimo?! Můžeš mi to prosím nějak vysvětlit?!"
     Přestane skákat a podívá se na mě. Jeho úsměv je ty tam a on neví, co říct. „No... Eh... Jak to jen říct," udělá svoje klasické gesto, které dokazuje, že je nervózní: podrbe se na šíji a usměje se omluvným úsměvem. Za normálních okolností bych mu to i prominul, ale tohle kurva nemůžu nechat být!"
     „Poslouchám," řeknu netrpělivě.
     Když z něj delší dobu nic nevypadne řeknu: „jdu domů," a vyrazím zase zpět na chodbu. Seskočí z postele a běží ke mně s tím, že mě chytí za zápěstí.
     „Dobře dobře, nech mě to vysvětlit! Hlavně nikam nechoď."
     Celkem panikaří. Začne se rozcházet zpět do pokoje. Nechám ho mě táhnout. Zavře dveře, které pro jistotu zamkne.
     „To mě tu tak moc chceš? A nejsi ty takhle náhodou teplej?" zeptám se svým přirozeným hlasam, avšak nemyslím to jako urážku. Jako urážku bych to myslel u Dekua. Ani bych se nedivil, kdyby byl Deku teplej. A půlenej šmejd na tom bude stejně.
     „C-co? Nedělej si srandu Bakugo," řekne a zasměje se. Avšak jeho zasmání se je nervózní. Navíc se do toho opět poškrábal na šíji. Něco mi tu nehraje.
     „Tak dělej, ven s tím."
     „S čím?" zeptá se. Vypadá dost zaskočeně a nervózně.
     „S čím asi? Ten pokoj mi vysvětli." Zdálo se mi to, nebo si právě teď oddechl úlevou?
     „Jo, eh... Neměl jsem peníze na pokoj pro dva. Ale do té postele se oba vejdeme."
     „Ty seš kripl, to tě nenapadlo se mě třeba zeptat jestli bych ti nedal nějaké peníze?"
     „Kdybych se o tom zmínil, tak bys nejel. Dozvěděl ses o tom předevčírem. A už tak jsem měl dost práce s přemlouváním," vysvětlil. Má pravdu, určitě bych nejel, pokud by mi to řekl třeba měsíc dopředu. Tohle mu nemůžu mít za zlé.
     „Kašli na to, nějak to přežiju, koneckonců nic jiného mi nezbývá, že?" řeknu, páč se za to cítím provinile, že jsem po něm tak vyjel. „Radši se tu porozhlédnem, co tu je ne?"
     Jeho rty vytvořili opět ten svůj typický úsměv. Přikývne v souhlas. „Vlastně kousek odsud je taková soutěž. Myslím, že by se ti mohla líbit," oznámí.
     „Jaká?" zeptám se zájmem.
     „Máš za co nejrychlejší čas pozabíjet roboty. Je to prý hodně mezi hrdiny populární," vysvětlit.
     „To zní dobře," vyhodnotím. „Tak jdem, ne?" řeknu a on přikývne.
     Ještě předtím se oba dva převlékneme do našich hrdinských obleků, terpve až pak jdeme.
     Vyrazili jsme ven. Nevím teda, co Kirishima myslel tím „kousek odsud", protože to rozhodně není, ale ok, neberu mu to. Jen jsme museli jít pět kilometrů pěšky. Přiště mu ale fakt už fláknu.
     Když jsme dorazili tam, kam jsme chtěli, tak jsem začal být hodně natěšený. Musel jsem se jít zaregistrovat a tak jsem to taky udělal. Podívám se na Kirishimu, který stojí docela daleko, otočím se na něj „ty nejdeš?" To je docela záhada, že nejde.
     „Ne, tohle ti přenechám, stejně bych prohrál," řekne.
     „Neser mě a pojď se zaregistrovat," řeknu, dojdu k němu, chytím ho za zápěstí a dotáhnu ho k jedné slečně, která mu předá papíry na vyplnění.
     Po registraci se domluvíme, kdo půjde první. Nakonec šel on. Se docela divním, že s tím souhlasil. Většinou by to nechal na mě, on by šel po mně. Očividně mě nikdy nepřestane překvapovat.
     Byli jsme posládni do jedné místnosti, kde jsme měli počkat, až nás zavolají či co.
     Netrvalo dlouho a otevřely se velké dveře. Následně se se z repráků v místnosti ozval hlas holky, co nás vyzvala, aby jeden z nás vyšel a postavil se doprostřed terče. A tak Kirishima šel. Odstartovali mu to a on se pustil do ničení robotů jak jen nejrychleji dovedl. Pozoroval jsem ho s údivem. Kdy stihl tolik zesílit?
     „33 sekund, první místo," hlásí ta holka, co to má nastarosti.
     „Kirishima vykouzlí úsměv, který má všem dokázat, že se Kirishima pyšní svým výsledkem. A zároveň všechny vyzívá na souboj. Blbec jeden. Fakt že jo.
     Potom zavolají mě. A tak jdu doprostřed terče. Odstartují mi to a já jsem schopný vyrazit.
     „15 sekund, první místo," zavolá ta holka. Všichni, co se na to dívají jsou uchváceni mým výsledkem. Pf... Jak jinak.
     Kirishima začne z ničeho nic mávat na tribuny a huláká. Podívám se tím směrem a čeho si nevšimnu. Takže já tu od něj nemám pokoj ani teď.
     Pomocí svého quirku jsem vyletěl na zábradlí u kterého stál Deku plus ještě někdo z naší třídy. Začnu tam na něj křičet. Proč tu vůbec je?
     Mezitím, co se rozčiluji, tak Kirishima za námi vyběhne. Snaží se mě uklidnit, jenže to už vyzvu- ne, ne vyzvu, ale nakážu to Dekuovi. Nakážu mi, ať se kouká taky zúčastnit, aby se ukázalo, kdo je lepší.
     A tak se jde připosraný Deku zaregistrovat. Netrvá dlouho a je uprostřed terče. Po odstartování vystřelí jak jen nejrychleji to dokáže. Jsem rád, že to bere vážně. Aby taky ne.
     „16 sekund, druhé místo," samozřejmě, že naše třída žasla, že se mi dokázal tolik vyrovnat.
     Tak a teď jsem solidně naštvaný. Jen počkej Deku, až semka dojdeš, tak tě seřvu.
     Doběhl zpět sem. Uraraka a Iida ho chválili a obdivovali víc, než je třeba. Musel jsem si ulevit, a tak jsem ho seřval. Jenže mě přerušila „rána". Podívám se na plochu, kde se odehrává soutěž.
     Todoroki, ten bastard.
     „14 sekund, první místo."
     Tak teď netuším na koho mám být víc naštvaný.
     Sletěl jsem k němu. Začal jsem po něm křičet, avšak ten ignorant mě ignoroval. Jediné, co ho zajímalo a zaujalo zároveň bylo, že si všiml toho podělanýcho Dekua. Teplej až to bolí.
     Nakonec pro nás museli všichni seběhnout, aby se uvolnilo místo i ostatním.