Aeternus Copulatio (DRARRY)

Prolog

25. 5.

V uličce právě takové, v jaké byste ji hledali, pokud byste znali její situaci, mlčky stála dvojice.

Stála opodál rudě blikajícího neonového nápisu s názvem baru, který měl snad jen týden před zkrachováním, kus od zrezivělé rýny, ve které ještě rušivě klokotala stružka zbývajících kapek stékajících ze střechy cihlového domu. U stěny, o kterou by se klidně mohl jeden z nich zády opřít, přál-li by si to, a ve které bylo více rozdrolených cihel, než těch v celku.

Na jednom konci uličky, která z obou stran ústila do širokých podobně špinavých ulic, stálo několik rozházených popelnic, rachotící rejem hodujících krys. Občas se ozval děsivý vřískot, když se k popelnicím zatoulala zaběhlá kočka.

Ve druhém konci uličky se do dek a potrhaných kabátů choulili dva bezdomovci s nohavicemi od bláta a páchnoucí po chlastu, lidském potu a beznaději.

A právě vprostřed téhle uličky stáli oni.

Jeden vysoký blonďák, s rozšířenýma očima zírajícíma do zdi, s naběhlými žílami na krku, pevně zaťatými čelistmi, těžce oddychující.

Druhý, tmavovlasý, jen o málo menší, schoulený mu v náručí, s čelem opřeným o jeho rameno a zavřenýma očima.

Nemluvili.

Snad bylo už všechno vyřčeno, i když spíše ne.

Byly to jejich poslední okamžiky.

V téhle špinavé, zapadlé uličce, ve které byste hledali jen ty nejzoufalejší.

Tady se měli rozloučit.

„Já..." odkašlání vyššího blonďáka polekalo krysy v popelnicích.

„Už musím jít," dokončil ochraptěle větu a přiložil svou dlaň na přítelovu, aby mu zabránil hladit jej po paži.

Černovlasý nesouhlasně zamručel. Pokusil se k němu více přitisknout, při tom jej střapatými vlasy polechtal po ostře řezané čelisti.

Blonďák sebou nenápadně trhl. Chvíli ještě mlčky zíral do stěny a pak s hlubokým nádechem zabořil tvář do zvlhlých vlasů a vtiskl na ně polibek.

„Musím, Harry."

„Prosím, ne..." namítl znovu černovlasý, ale blonďák jeho pohyb využil k tomu, aby mu na rty vtiskl poslední polibek a rychle se přemístil.

Harryho zvolání Dracova jména zahnalo krysy, probudilo bezdomovce a vylekalo prostitutky na ulici.

Blonďák se přemístil do svého bytu a pak rychle pryč. To kdyby snad Harryho napadlo sledovat jej.

Když konečně získal rovnováhu, stál uprostřed ztemnělé louky, poblíž potůčku a staré pokroucené jabloně. Na svém oblíbeném místě.

Věděl, že sem ho Harry sledovat nebude.

Stačil jeden pohled, aby se ujistil, že je tady sám.

Věděl, že ta fyzická část jeho bolesti, ten pocit silného pálení, za chvilku odezní. Jenomže ta druhá...

Obtočil si paže těsně kolem těla a padl na kolena. Zkroutil se v zoufalém gestu a dovolil prvním vzlykům vydrat se z hrudi.