Brána noci

Prolog

Utíkal jsem temným lesem. Okolo mě vířily tisíce hlasů. Zacpal jsem si uši a běžel dál. Pronásledovaly mě na každém kroku. Šeptaly a šuměly. Chtěl jsem od nich pryč. Rozběhl jsem se rychleji. Šepot sílil. Kličkoval jsem. 

,,Nechte mě už být!" zakřičel jsem do tmy a zastavil. Potřeboval jsem popadnout dech. Hlasy okolo mě utvořily kruh. Šeptaly, šuškaly, šuměly, pískaly a skřípěly. Otáčel jsem se na místě dokola. Hledělo na mě tisíce očí, šeptalo tisíce hlasů a hlásků. Vyčerpaně jsem si lehl do trávy. Nenechám se hlasy zastrašovat. Pevně jsem zavřel víčka. Začal jsem šeptat tichou prosbu. Hlasy jako by se mi smály. Sebral jsem veškerou svou odvahu a postavil se opět na nohy. Znovu a pomalu jsem se otočil dokola. Nepříjemný šepot nabíral na síle. Pořádně jsem se nadechl. Vykročil jsem směrem k pěšině. Hlasy i nepříjemní pozorovatelé se rozestoupili a nechali mě projít. V klidu jsem kráčel po pěšině ven z lesa. Oči zmizely ve tmě a hlasy se také začaly pomalu vytrácet... Až na jeden. Jeho šepot mě stále pronásledoval. Věděl jsem, komu ten hlas patří. Tomu, kdo mě každou noc mučil stejnou noční můrou stále dokola. Byla to samotná Noční Můra všech nočních můr. Nevšímal jsem si toho šumu. Nechtěl jsem. 

,,Poslouchej!" přikázala mi Můra a přinutila mě zastavit. Zatnul jsem ruce v pěst a nadechl se.

,,Nemám proč. Nebojím se tě. Nic mi nemůžeš udělat," odsekl jsem chladně.

,,To si jen myslíš. Dobře mě poslouchej," pronesla hrubým hlasem. ,,Strach je mocný. I ty se bojíš. A budeš se bát ještě víc," zašeptala lstivě kousek od mého ucha.

,,Nemůžeš mě ovládnout," pronesl jsem sebevědomě a znovu se rozešel. 

,,Čas ukáže," rozneslo se po lese. S hlavou vztyčenou jsem kráčel lesem. Pisklavý hlásek mě přinutil zastavit. Připoutal mě k zemi. Nemohl jsem vstát. Nemohl jsem nic. Byl jsem tak bezmocný...

Kráčela ke mně osoba zahalená v černém. Zastavila se u mě a klekla si. Obličej neměla. Místo něj bylo to, co mě děsilo ze všeho nejvíc. Tma. Jen tma. Nic víc. Jen děsivá temnota... Osoba oděná v černé mlze si mě prohlížela, ač neměla oči. 

,,Bojíš se?"

Polkl jsem a rázně zavrtěl hlavou. Ale ona měla pravdu. Bál jsem se. Nemohl jsem to však přiznat. Vyhrála by. 

,,Budeš se bát," zadunělo ze všech stran. Pohltila mě tma. Házel jsem sebou.

Světlo. Světlo?! Ano! Blížilo se ke mně. Bublina. Zářící bublina. Byla tak blízko ode mne... Stěží jsem se postavil na nohy. Šepot bubliny byl velmi uklidňující... Mým tělem projel příjemný pocit. Uvolnil jsem se. Ale bohužel ne na dlouho. Postava byla sice pryč, ale lesem se rozléhal její smích. Rozběhl jsem se směrem k té bublině. Chtěl jsem utéci. Ale zradilo mě mé tělo. Svalil jsem se na zem.

Poslední, co jsem ještě uslyšel, bylo děsivé: ,,Strach tě jednou provždy pohltííííí..."

Strnule jsem ležel na zemi a rychle oddechoval. Blížilo se ke mně světlo. Zvedl jsem hlavu. Ta bublina. Vyskočil jsem na nohy. Blížila se ke mně. Naplňoval mě klid. To se mi ale vůbec nelíbilo. Rozutekl jsem se od ní pryč. Zakopl jsem o kořen a svalil se na zem. Bublina byla rázem u mě. Ruce mi obmotaly provazy. Cukal jsem tělem a s děsem pohlížel na bublinu. Sice z ní sálal klid, ale mě to spíše děsilo. Co když je to jen další lest nočních můr?

,,Proč se nemůžu probudit?!" zaklel jsem a stále škubal provazy. Bublina se přiblížila ještě blíž. Snažil jsem se zachovat klid, ale moc se mi to nedařilo. Temným lesem se proháněly děsivé tmavé stíny. Bublina jako by mě uklidňovala. Rozletěla se ke mně. Rychle jsem zavřel oči. Zamotala se mi hlava. Celý svět se se mnou točil. Upadl jsem do bezesného bezvědomí.