Zákeřné podvědomí

Jelen a laň (Bonus)

Tuto kapitolu věnuji: ElikaSoblova, Pekrymo, samba111, FemmeFragile a TrixieJaq

Byla zraněná a osamělá. Zlí vlci ji odehnali od jejího stáda. Had, kterého se pokusila sníst, ji pokousal a ona teď zoufale hledala zdroj vody. Kéž by našla napajedlo, jež by jí pomohlo zažehnat jed kolující v žilách. Bloudila ovšem neznámými končinami lesa. Nevěděla, kde hledat. Slunce se již dávno přehouplo přes obzor. Rozhodla se, že to vzdá a složí hlavu v borůvčí, když tu náhle uviděla mezi houštinou mladých smrčků pohyb. Zastřihala ušima a s napětím čekala. Zanedlouho poté přišel ON.

Měl úchvatnou bílou srst. Pod jeho kopýtky se chvěla tráva. Zlaté paroží, které mu vystupovalo ze štíhlé elegantní hlavy, se v namodralém svitu měsíce krásně třpytilo. Nemohla uvěřit svým očím. Pozorovala ho se zatajeným dechem. Je to Bůh, Smrt, Pán lesa? Nevěděla, ale na tom nezáleželo. Byl tady a jen vidět ho, setkat se s ním, bylo nepopsatelné.

On ji však chtěl dát nejen to. Přišel až k ní, zastavil se a pohodil hlavou směrem doprava. V jasném gestu: „Vstaň a následuj mě!" Byl to rozkaz nebo doporučení, které ona nemohla neuposlechnout. Jelen vyrazil na sever a laň ho následovala.

Spolu tak přešli houštím smrčků, skalnatý vrch i modrou louku, než stanuli na kamenitém břehu malého jezírka hluboko v lese. Konečně se dočkala vykoupení. Smočila své hrdlo v chladné vodě. Byla zachráněna. Jak by ovšem měla poděkovat svému spasiteli? Copak by mohl mít zájem někdo jako on zrovna o ni? Pohlédla na něj a nejistě přehrábla pár oblázků. On zatroubil a pak sklonil svoji korunu, poté se narovnal a přešel až k ní. Přátelsky se otřel o její bok. Byla přijata.

-.-.-.-

Megan si nasadila svoji lékařskou čapku sestry a vyšla ze šatny. Právě začala její ranní směna v nemocnici Royal Stoke. Její první svěřenec na seznamu byl muž z pokoje 6. Slavný pacient středního věku, kterého nalezli v bezvědomí nedaleko Castelonu. Byl pokousán a otráven divokým zvířetem. Ztratil hodně krve a musel projít složitou operací. Teď ovšem byl již při vědomí a relativně v pořádku. Vyvázl s ošklivou jizvou na krku a bez své paměti.

„Dobré ráno, jakpak jsme se vyspali?" pozdravila ho, když vstoupila do místnosti.

Muž se na ní kysele zašklebil. Seděl na posteli, černé mastné vlasy mu spadaly do obličeje a v ruce třímal blok s tužkou. „Jak bych se tak mohl vyspat, když jste mi tu nechala otevřené okno a nezatáhla záclony?! Byla mi zima a do obličeje mi svítil měsíc," odpověděl kousavě.

Megan si z jeho poznámky však nic nedělala. „Pan neznámý" měl prostě takovou povahu bručouna, který si vždy najde na každém a na všem to negativní. Byla přesvědčena, že kdyby okno nechala zavřené, bude si stěžovat na to, že mu bylo horko. A tak s neotřesitelným profesionálním úsměvem přešla místnost až k posteli a podala pacientovi léky. Ten bez mrknutí oka do sebe obsah malého plastového kalíšku kopl. „Takže jste nespal a místo toho jste kreslil?" konstatovala, když zahlédla mužovy skici na nočním stolku hned vedle postele.

„Ano," odpověděl prostě pacient a dál shrbený nad blokem papírů cosi črtal. Veliký hákovitý nos měl přitom téměř zabořený do svého výtvoru.

„Myslíte, že kreslíte něco z vaší minulosti?" zeptala se se zájmem.

Muž neodpověděl, jen nevrle zamručel. Megan vzala do ruky jedno z jeho děl. Na obrázku byl vyobrazen jelen s laní na okraji jezera. Laň zrovna pila a jelen držel v tlamičce cosi jako žížalu, nebo to byl had? Zdravotní sestra na chvilku zauvažovala, jestli jejich záhadný pacient nebyl dříve věřící. I když představa toho sarkastického a protivného člověka jako kněze byla docela absurdní. Možná byl malíř? Dle toho malého obrázku rozhodně měl talent.

Tak jako tak pokrčila rameny a přešla k druhé posteli, aby ji ustlala.