Peklo

Gehenna

"Peklo je podle mnohých místo, kde se pyká za své hříchy. Já říkám, že to není pravda. Moje máma mi vždycky říkala, že po smrti následuje to, v co daný člověk věří. Já věřím, že peklo je fáze, nežli místo. Proces, při kterém si své hříchy uvědomíme a sami odpustíme."

Probudil se. On, ale on to nebyl. Něco tu nesedělo. Ležel v průzračné říčce uprostřed zeleného hájku, kde uprostřed stromů rostly pestrobarevné houby. Zatímco voda, studená jako led, proudila kolem jeho těla se zatím neschopný pohybu rozhlédl. Kam oko dohlédlo, tam to hrálo barvami. Na jehličnanech kolem říčky seděly šišky a neonově zbarvené houby kolem jakoby osvětlovaly celou scenérii. Uprostřed vší té čerstvé přírodní krásy protékala říčka, v níž ležel. Nijak obrovská, byla mělká a průzračná jako křišťál.
Ale navzdory vší té kráse a svěžesti tu prostě něco nesedělo. Náš "hrdina" si nevzpomínal na nic. Byl nahý, ale nebyl schopen plně pochopit podstatu toho, že by na tom někdy mělo být něco zvláštního, či neetického. Cítil se neúplný. Hladový. Ano, hladový. To je nejlepší způsob jak popsat rozpoložení našeho "hrdiny". Uprostřed říčky ležel a přemítal, co mu to chybí. Co ho dělá hladovým. Když v tom mu to došlo. Je to tu prázdné. Je sice hezké, že prostředí, ve kterém se probudil budilo pocit relaxace, tak se cítil, ale bylo mrtvé. Cítil neúprosný hlad když se podíval na prázdná hnízda a na opuštěné zaječí nory.
Slyšel... on slyšel. Až překvapivě dobře. Když se nad tím "hrdina" zamyslel, slyšel, viděl, cítil a vnímal až moc dobře. Jeho vnímání světa bylo lepší. Ale jak to mohl vědět? Jak si mohl být jistý, že je jeho vnímání lepší, když nevěděl nic? To nevěděl. Ironie,
Nechal ono překvapivé zjištění viset ve vzduchu a soustředil se na to, co slyšel. Vodu jak zurčí. Listy jak ševelí. Avšak nic, co by jenom připomínalo ptačí zpěv, či jakýkoliv projev života. Život. Měl hlad. Posbíral sílu a vzpomněl si, jak se vstává. Jak se napínají a uvolňují svaly při pohybu.
Pohyb. Pohl se. On, ale on to nebyl.

Když se náš "hrdina" postavil, stala se zvláštní věc. Říčka se zastavila a koruny stromů se přestaly volně kymácet ve větru. Samozřejmě ho ta událost nepřekvapila, protože co by na tom bylo divného pro našeho "hrdinu". Nic nezažil a nikdy nic neochutnal. Jenom hlad. Ve vodě nyní stojaté se hnul k nějakému místu. "Hrdina" udělal krok. A potom další. Poté znovu, Poté ještě jednou. A poté naposledy.
Stál na břehu říčky a vnímal studený vánek, který sem tam prolétl kolem a zastudil jeho mokré tělo. Usoudil, že se mu ten pocit nelíbí, ale nic s tím nemohl udělat. Pocit hladu byl stále jeho součástí navzdory jeho pohybu,
Začalo ho lechtat v břiše. Ne moc, ale naléhavě. Pocítil nejasnou potřebu se dívat kolem sebe. Lidé, co ví aspoň něco, by tento pocit nazvali nervozitou. "Hrdina" tedy poslechl své instinkty a začal se pomalu dívat kolem sebe. Při jednom prudším pohybu ztratil rovnováhu a ve své téměř dětské nemotornosti při otáčení upadl na zem,
Seděl na břehu říčky, spíše potoka, a díval se po zdroji jeho náhlé nervozity. Voda v říčce pořád stála a listy se ani nepohnuly. Ale přeci jen nějaká změna nastala. Vedle něj stála postava zahalená do černočerného pláště s kapucí, kterou měla nasazenou tak, aby jí nešlo vidět do tváře.
"Kdo jsi?" řekl. Promluvil. On, ale on to nebyl.

Osoba oblečená do pláště tmavého jako stín odpověděla: "To není důležité," řekla postava hlasem, který nepatřil ani ženě ani muži. Ani dospělému ani dítěti. Ale nazvat ten zvuk nerealistickým by bylo špatně. Bylo to jakoby byl tak opravdový, až to nebylo možné.
Ale tady stála Tma sama. Tak reálná jak jen rozum pobíral.
"Dobrá," smířil se "hrdina".
"Ale co to je to tady?" ukázal na svůj trup.
Na to mu Tma odpověděla "To je schránka, člověče."
"Člověče?" zeptal se "hrdina". "To jsem?"
"Myslím, že ano," zašeptala Tma, ale zároveň to mohla i zahulákat, protože jak už se "hrdina" dozvěděl, člověk jako on nedokáže rozpoznat jak to vlastně Tma myslí.
"Myslící tvorové mají schránku a duši. Zkazit se může obojí. Ten pocit. To co cítíš. Jsi prázdný. Tvoje schránka není schopna emoce do té doby, než najde zpátky svoji duši, protože byla zkažena za tu dobu ve venkovním světě"
"Nelíbí se mi to," stěžoval si "hrdina". "Chci aby ten hlad zmizel."
"Já ti pomohu," řekla Tma. "Ale chci něco na oplátku."
"Co?" řekl "hrdina".
"Nevím. Zatím. Vyberu si svou odměnu později." odpověděla Tma.
"Rozumím," odsouhlasil "hrdina".
S tímto slovem se hlad na chvíli utišil a oba zmizeli z hájku.

Stál uprostřed všeho.
Vesmír se nekonečně roztahoval a on viděl jak. Jeho tělo už ho nezajímalo. Byl naprosto pohlcen prostorem a Tma se stala tmou. Jediné na co byl schopen se soustředit byly dvě hvězdy. Obě slabé a malé, ale plné života. Čím víc se soustředil na ty dvě tečky, které se, jak si všiml, pomalu zvětšovaly, tím víc získával zpátky hmotnost a hlad se vracel zpátky. Chtěl ty hvězdy ignorovat. Nechat je tam a ponořit se zpátky do celku. Ale dva body se furt zvětšovaly a tím zabránily jakékoliv snaze "hrdiny" je přestat vnímat.
Když se hlad vrátil a malé body už nebyly maličké zárodky hvězd, nýbrž celá slunce, neviditelná ruka si prokřupla kosti. V tu ránu oba giganti zahynuly v ohavné supernově a rozehnali tmu světlem.

Když se tma vrátila na místo a chaos přestal být chaosem stál "hrdina" v síni. Navždy odtržen od celku a vesmírného klidu. Síň měla obdélníkový tvar a strop měla vysoko nejméně osmnáct metrů. Byla prázdná až na stůl uprostřed ní. Stůl nebyl nijak působivý. Bytelný, ale nijak zdobený. "Hrdina" stál a vedle něho znovu stála Tma. Vnímal. Už ne pestře a barevně, ale naopak. Dva obrovské výbuchy mu zjizvily tělo a už nebyl schopný svět vnímat jako nevinný. Barvy se staly šedivějšími a zvuky se ozývaly nahlas a s ozvěnou. Tma, kterou nikdy nevnímal jako více. než to, co je, se naproti možnému očekávání stala přívětivější a mnohem přitažlivější nežli kdy pomyslel. Nikdy by ho nenapadlo, že tma, nebo Tma dokáže být tak krásná. Jeho hlad mizel. Rychle ho naplnil pocit naplnění a euforie, jenž ale netrval dlouho. Se vší duší, kterou nyní získal zpátky přišly i kazy. Jeho schránka nebyla připravená na ránu takového dopadu, Hněv, žárlivost, obžerství, pýcha, lenost, touha, chamtivost. Všechny okamžitě naplnily jizvy způsobené výbuchem hvězd a vybarvily je těmi nejodpornějšími barvami. A tak se náš "hrdina" nadechl a pohlédl kolem sebe. Nadechl se, On a jen on.

"Hrdina" jednou mrkl a na stole se objevila pistole. Mrkl podruhé a před stolem stály dvě dívky, zářící jako hvězdy. Obě zjizvené stejně jako on, ale jizvy měly bledé, ne pestrobarevné jako "hrdiny." "Hrdina" pochopil. Uchopil zbraň a pohlédl na dvě ztělesnění nevinny. Mrkl potřetí a síň už nebyla. Místo ní nyní stáli on, Tma a dvě dívky uprostřed oceánu. Vznášeli se na dokonale klidné hladině a "hrdina" se rozhodl. Pistoli zdvihl do vzduchu a namířil ji na sebe. Na místě kde stál se začala voda vířit a barvit do ruda. Slzy stékaly po jeho tváři, když zmáčkl spoušť. Viděl Tmu jak se usmála a oblohu jak zčernala. S dokonale tvarovanou tváří vyzařující tu nejničivější krásu se Tma, Smrt, Morana, Azrael, Charón, jakkoli ji chcete nazvat, podívala na "hrdinu":
"Je čas pro mou odměnu, člověče."
"Hrdina" ležel na vodě, nyní již zase dokonale klidné, ale pořád krvavě rudé. "Copak chceš?" zeptal se.
"Chci tě převézt."
"Kam?"
"Tam, kde právoplatně patříš," řekla s tím nejněžnějším úsměvem.
S těmito slovy ho vzala Tma do náručí a přenesla ho domů. Tam kde tma a světlo nebojují. Šli oni. Tma a hrdina. On a jen on.