¸¸Víte, nikdy jsem nebyla tím pořádným fanouškem sportu, nebo sportovkyně", povídám. Tak od začátku, aby jste to pochopili. Bylo mi asi 6 let, když mi taťka řekl že se u boudy nastříkal led a že tam půjdeme si zabruslit. Sbalili jsme brusle a taťka si vzal ještě nějakou dlouhou hůl. Celou cestu jsem se na ní dívala a přemýšlela na co asi bude. Když jsme přišli k boudě tak jsme si sedli a navlékli brusle. Jelikož jsem ještě bruslit neuměla, tak jsem většinu času jen padala. Když jsem spadla už asi po dvacáté, tak jsem se zvedla, vylezle ven z ledu, sedla jsem si a chtěla jsem si sundat brusle, že s tím seknu. V tom přišel taťka začal se mě vyptávat proč nebruslím a proč si sundávám brusle. Začala jsem mu vysvětlovat že mi to nejde a že už na led s bruslema nikdy nepůjdu. Taťka mi řekl ať počkám na lavičce. Došel si pro brusle, nasadil si je a šli jsme spolu na led kde mě učil mít nejdříve rovnováhu a v jaké pozici mám stát. Potom když už viděl pokroky tak mě vzal za ruku a řekl ať se pořádně držím. Já se chytla, a taťka začal bruslit a táhnout mě. Měla jsem z toho radost, až v jednu chvíli, kdy se se mnou zastavil a povídá: ¸¸Teď to zkus ty." Pomalinku jsem k němu chtěla dobruslit, místo toho jsem se spíš plazila. Taťka mě zvednul a řekl mi ať se dívám na něj jak bruslí. Když si objel kolečko kolem mantynelů tak se u mě zastavil a řekl že pojedeme spolu a že to zkusím. Bruslili jsme bok po boku a já se přidržovala mantynelů. Šlo mi to lépe a lépe až jsem se i sama zastavila.
