„Co děláš?! Mámí, Jáchym mi ničí zámek!" zakřičela Ileana, když v jejím málem žlutém domku pro panenky přistála první sytě červená kostička lega. „Já nemůžu za to, že začaly padat meteroity." Ohradil se Jáchym okamžitě. „Ne, žádné meterotity padat nebudou!" zareagovala pohotově jeho sestra, ale to už na plastikové obydlí podnikla nálet kostička zelená a s přesností profesionálního střelce shodila na zem malinký keramický hrníček. „Ty jsi mi vylil kafíčko!" „Neřvi, vždyť říkám, že to byl meteroit." „Říká se meteorit. A neházej po ní to lego." Ozvalo se náhle z křesla zabrumlání tatínka, který se ovšem ihned ponořil zpět do hlubin novinek na internetu.
„Vidíš, říkáš to špatně!" zašklebila se Ileana a pak ještě víc, když popadla zelenou stavebnici a mrskla jí po, do pozoru postavené, armádě gumových dinosaurů. „Pozor, padají metority!" zasmála se vítězoslavně a pokračovala ve zlepšovaní kuchařského umu její tmavovlasé Barbie. „Ani nevíš, co to je, ty hloupá." „Jo? A ty to snad víš?" „Samozřejmě, že vím. To jsou takové hořící kameny, co padají z nebe a když spadnou na zem tak udělají tákovou díru, že to zničí úplně všechno." „Kecáš, to neexistuje. Tatí, že to neexistuje?" „Existuje, Ileanko, Jáchymek má pravdu." Zaslechly děti z kuchyně maminku. „Vidíš? Počkej, já ti to ukážu." Napadlo najednou Jáchyma. Odběhl do pokoje, přinesl knihu o dinosaurech a horečně v ní listoval. „Podívej." Na lesklé barevné stránce s nadpisem Jak mohl vypadat náš poslední den na Zemi umíralo několik ještěrkovitých stvoření zasažených meteority a další kresby prchaly za okraj stránek. „Ilo, pojď si na to zahrát! Ty budeš, jakože, dinosauři a já budu, jakože, meteority." „Já nechci být dinosauři. Já chci být Růženka." „No dobře, tak ty budeš Růženka a já dinosauři."
Jak Jáchym řekl, tak se stalo. V obývacím pokoji najednou rozkvetl druhohorní prales, uprostřed nějž stál zámek s princeznou. „Ááá..." zařval Jáchym a pozvedl gumovou napodobeninu triceratopse. „Pozor! Padají meteority!" Na koberci propukl chaos. Stádo se rozeběhlo do všech stran až jeden stegosaurus porazil ubohou Růženku na zem. Barbie se zkroutila do nepřirozených úhlů a její majitelka za ni pronesla úpěnlivým hlasem. „Musíme se schovat nebo nás to zabije! Modroočko, kde jsi? Pomoz mi!" V tu chvíli se vedle zraněné Růženky zjevil tyranosaurus s vyceněnými zuby. „Naskoč si." řekl a pak sklonil hlavu, aby mohla nasednout na jeho hřbet. Společně pak prchali do bezpečí žlutého domku. K zemi se však snesl další pestrobarevný déšť smrti a zasypal křehké obydlí. To se po zásahu vyšší moci zhroutilo a pohřbilo své obyvatele zaživa. „Pomóc." ozvalo se znenadání z ruin. „Modroočko, zachraň mě." „Neříkej mu Modroočko! To je tyranosaurus Rex!" „Ale mně se Modroočko líbí." „Ne. To není žádný plyšový pudl. Vždyť nemá ani modré oči!" „No tak jo, furt." smířila se Ileana s bratrovou výtkou a pokračovala ve hře. „Rexíku, pomóc." „Ileano! S tebou nejde hrát. Je to Rex. Tyranosaurus Rex! Chápeš to? Tati, ať neříká tyranosaurovi Rexovi Rexík." „Ilo, poslouchej bratra." Ila jen protočila oči, ale protože ji hra bavila, ustoupila.
„Rexi, zachraň mě." „Musíme se schovat v jeskyni. Pojď, já tě svezu." Pochroumaná princezna se opět vyšplhala na kulatá záda velkého ještěra. Rex vyběhnul na cestu do bezpečí. Právě se chystal ke skoku přes spadený strom, když přiletěl modrý žhnoucí kámen a poranil šupinatému hrdinovi nohu. „Aaa..." zařval bolestí. „Ale ne. Počkej, já ti to ošetřím." Růženka popadla léčivé byliny a přičarovaným šátkem mu nohu zavázala. „Tak a je to. Za chvilku budeš zdravý. Teď ti pomůžu zase já." „Pst. Slyšíš to? To je stádo stegosaurů. Musíme rychle pryč nebo nás ušlapou!" Začínalo jít opravdu o život. Kamenný déšť stále sílil, stejně tak dusot desítek nohou mohutných zvířat. Byly čím dál blíž. „Pospěš, Barbie! Už nás dohání!" A tak běželi. Jejich dech se zrychloval, těla jim zléval pot. „To nezvládneme, už jsou nám v patách." „Utíkej dál. Já je zastavím!" S těmi slovy se zraněný tyranosaurus otočil čelem ke stádu. Zaujal bojovou pozici a mocně zařval. Avšak na vyděšené tvory to valný dojem neudělalo.
„Ne. Rexi, běž." On však pouze odpověděl: „Já tě zachráním. Utíkej do bezpečí." Poté se jeho hlava sklonila a odhodila prvního panikařícího tvora, stejně jako další tři. Ovšem pak se i Rexovo mohutné tělo ztratilo pod masou prchající zvěře. Růženka se mezitím už dostala k úkrytu. Vběhla do úzkého průchodu ve skále a jím do malé temné jeskyně. Po stěnách lezli pavouci a na zemi vyrůstalo pár puntíkatých hub. Její úkryt ji však neochránil na dlouho. Z nebe se přiřítila obrovská žhavá koule a sesypala na ubohou princezničku celou skálu. „A je po tobě." „Ne-e. Není. Já nechci!" začala se Ileana okamžitě hádat s bratrem. „Já jsem kouzelná, takže se uzdravím." „Nemůžeš, když jsi mrtvá." „Ona ne, ale její kouzelný pan Propiska ji zachránit může." Ozvalo se náhle z nebes a na hromadu, co kdysi bývala skálou, se snesla velká fialová propiska s papírovým kapesníkem místo pláště. „Tati, ale pan Propiska ji zachránit taky nemůže, už je mrtvá, byl to její poslední den na Zemi." „Ale ten den přece ještě neskončil ne?" „Vyber si dinosaura a nekaž hru." pobídnul syna tatínek, který jejich příběh už nějakou chvilku sledoval.
Pan Propiska vysvobodil tělo princezny z hromady balvanů a zázračnou injekcí ji oživil. „Ale co teď budeme dělat? Nemáme se kam schovat." povzdechla si zachráněná Barbie. „Vidíte ty ME-TE-O-RI-TY?" slabikoval tatínek, aby si děti slovo správně zapamatovaly. „Určitě znovu nespadnou na stejné místo. Schováme se u toho největšího z nich a z těch menších uděláme zeď." „Skvělý nápad pane Propisko." Zaradoval se tyranosaurus, který stejně jako Růženka prošel zázračným léčením kouzelníka. Okamžitě začali shromažďovat spadená vesmírná tělesa a stavět z nich nový „bunkr", jak tomu pyšně říkali.
„Bacha, už sem zas něco letí! Všichni do bunkru!" Ale tentokrát to nebyly hořící kameny z vesmíru, ale několik ptakoještěrů prchajících před jasnou smrtí. Vydávali strašlivé skřeky a klapali obrovskými zobáky. Vzápětí se s jedním z nich srazila letící lžička. „Padám! Zachraňte mě!" Maminka se řítila svou lžičkou dolů jako šíp, na poslední chvíli ji však pohotový Rex chytil do zubů a odnesl do bezpečí bunkru. „Co jste to tam dělala paní Lžičko?" ptala se okamžitě starostlivá Růženka a ovázala zraněné paní nožičku. Utíkám ze země zvané Kuchyně, vybuchla tam sopka, která se říká Večeře."
„Tak se pojď rychle schovat k nám. Podívej, jaký jsme si postavili pěkný bunkr." pyšnila se princezna. Dlouho si však maminka stavitelské dílo prohlížet nemohla. „Něco se sem žene." prohlásil pan Propiska a zadíval se do dálky. „Ale ne. To jsou pantofláci!" zděsil se Rex. „Musíme je zastavit. Pane Propisko, vyzbrojte se! Musíme ochránit náš úkryt." Zvolal a popadl šavli prince Aladina. Pan Propiska zvolil jako zbraň růžové gumičky. „Vzdejte se vy pantofláci!" pronesl a vznesl se do vzduchu. Mířil jednu gumičku za druhou a trefoval se dvěma pantoflákům přímo mezi oči. Posledního přenechal rozzuřenému tyranosaurovi. Nestvůry schytaly mnoho ran. První padnul během chvíle, avšak druhý se náhle vymrštil do vzduchu a stáhl nebohého pana Propisku k zemi. „Nee." Zařval Rex a poslední ranou se zbavil druhé příšery. Rychle spěchal na pomoc nebohému kouzelníkovi. Popadnul jeho gumičku, zamířil a střelil. Minul. Zahodil tedy všechny zbraně a zakousl se do posledního pantofláka vlastními zuby. Ten zavyl bolestí a utíkal pryč. „Děkuji ti za pomoc." pronesl Pan Propiska, když se postavil na nohu. „Zachránil jsi mne."
„Naši stateční zachránci, tady je vaše odměna." ozvala se najednou za jejich zády paní Lžička. „Upekly jsme vám dort." řekla pyšně Růženka a popostrčila směrem k hrdinům talíř plný korálků. „Je ovocný." „Fuj. Tyranosaurus ovoce nežere." „Tak nedostaneš. Dobře ti tak!" odvětila Ileana a vyplázla na bratra jazyk. „Tak to by stačilo. Uklidit hračky a do vany." „Ale né. Mamí, ještě chvilinku, ještě neskončil náš poslední den na Zemi. Prosím." zaúpěl Jáchym. „Ale skončil, podívejte. Na Zemi se snesla vlna ohnivého prachu a uspala všechny k věčnému spánku." pronesla chraplavým hlasem maminka, přičemž přikryla hračky oranžovou dekou z pohovky.
„Tak a je to uklizené." křikla Ileana a běžela do koupelny. „Ileano! Tady chce být někdo bez bublinek. Šup, všechny fosilie do muzea a zítra si můžete zajít na prohlídku." „Co jsou fosilie?" „To ti prozradím, až budeš v postýlce." ukončila debatu maminka a vydala se napouštět vanu.
