Ruzberg

Andy 1.

Prácička
Přítomnost

7:37
„Čtyřočko...." mumlal jsem si. Moje dumání přerušilo skoro vylomení dveří od šéfa. Hele, to byl Bill a Francis. Francis vypadal nepříčetně. Byl jako naštvaný býk, čekající na náraz. Chtěl jsem si s nimi promluvit, ale ani jsem se nezvedl a byli pryč. Jsem úplně k ničemu, nikdo mě nebere vážně, protože nejsem policajt jak se patří, nechodím do terénu, jen vyhledávám informace. Za tohle to nestálo, řekl jsem si v hlavě smutně. Opravdu se ti omlouvám... „Bzzzzz" hele, to je můj telefon. Zvednu ho a uvidím kontakt "Bill". Telefon hned zvedám a slyším jeho cynický tón. „Potřebujeme tě" „Jsem jedno ucho" bleskově jsem odpověděl. „Potřebujeme prohledat apartmá toho Alexandra, ale Johnatan nás s tím poslal do prdele, řekl ,že tam někoho poslal, ale potřebujeme, aby jsi to udělal za nás" vychrlil. „Dobře" odpověděl jsem. „Nikomu neříkej kam jdeš, protože to by nemuselo skončit dobře" dodal a zavěsil. Aha, tak to je dost informací. Nasadil jsem si klobouk s kabátem a dal se na cestu.

8:56
Jeho apartmán stál na druhé straně města, takže cesta byla daleká, ani jsem si nemohl zavolat taxi nebo jel hromadnou dopravou, kdyby mě tam někdo poznal tak je všechno v hajzlu. Tak jsem zahaleně v kabátu přešel celé město do chudinské čtvrtě, tady kriminalita, byla ta nejčastější činnost. Když jsem se dostal před jeho panelák, měl jsem štěstí, dveře z nějákého důvodů byli otevřený. Vyšel jsem dovnitř. Rozpadalo se tam. Schnilá střecha, která vypadá jako riziko pro všechny ubytované. Dřevěná podlaha, kde vyčuhovaly nějáké dřevěné plochy nahoru a dolů. Schody vypadaly jako by to tu někdo přejel kombajnem. A dveře ve kterých byly díry. Strašný v čem ti lidi musí žít. Jelikož venku pršelo, tak jsem měl zamazané brýle, které jsem si poté vyčistil. Vyšel jsem po schodech. Pod nohama mi praskaly schody a každým krokem jsem myslel, že se propadnu. Hele, dveře odměnou bytu jsou rozrazené, jenom pokryty páskou. Pásku jsem přetrhl a prošel jsem. Tady nejsou stopy o žádném vniknutí, že by Johnatan lhal ? Na zemi byla roztříštěná flaška se zbraní. Vypadá to na Glock. Všude prach, tady moc času netrávil. Nakonec jsem se koukl do druhé místnosti. Vypadá to na ložnici. Nenašli u něj telefon, možná si ho tu někdo nechal. Postel a dva noční stolky na protějších stranách postele. Vedle dveří stála skříň, která se pomalu rozpadá. Nefunkční lampička na jednom nočním stolku. Rozbité rulety, které jsou křivě na okně. Závěsy prolezlé moly. Kde by mohl schovat telefon. Nejdříve jsem zkusil skříň, byli tam dva kabáty na ramínku, jeden bílý. Druhý byl zelený. Prolezl jsem kabátům kapsy, nic tam nebylo, jenom pár falešných prstýnků. Takže ve skříních nic nebylo. Koukl jsem se pod postel. Aha, igelitový pytlík s bílým práškem, to asi nebude cukr, drogy. Ale žádnej telefon. Koukl jsem se do stolku bez lampičky. Nějáké zakázky, papíry, neplacené dluhy, pokuty a mnoho dalších dokumentů. Tak jedině v tom druhém nočním stolku. Tak jsem ho otevřel. Peníze, peníze peníze. Plavu tam v penězích. Heruéka ! Zahlédl jsem mezi penězmi telefon. Nyní musím na stanici a prolomit heslo.

10:54
Dostal jsem se před stanici. Naštěstí si mě nikdo nevšiml a sedl jsem si k mému stolu. Trošku jsem si pohrál s kódy, a hele, jsem uvnitř. Ihned jsem se koukl do protokolu, abych zjistil kdo mu naposled volal. To je debil ! On si nevymazal historii. Takže toto číslo, dám si ho do počítače. Mám lokaci "Bridger's mechs". Automechanické místo, kde se opravují auta. V minulosti muž Fred Bridger to vlastnil,pomáhal gangům, ale pokusil se utéct policii a zemřel. Nyní to vlastní jeho syn Wally. Vypadá to, že se to místo moc nezměnilo.

11:30
Dostal jsem se před podnik. Vešel jsem dovnitř. Uviděl jsem mladého kluka s bílými vlasy a kruhy pod očima a s nezvykle lesklými očmi před kasou. „Přejete si" řekl. „Nejsem tu kvůli autům" odbyl jsem ho. „Co tu tedy děláte" řekl už ne tak přátelsky. „Kdo včera nepřišel na směnu" zeptal jsem se ho. „Včera všichni měli volno" odsekl. Najednou ze zadu vyšel vysokej, vychrtlej chlápek s hnědými vlasy. „Hele, chci to řešit normálně" řekl jsem. „Tak vypadni" řekl naštvaně. Já si vzdechl, vytáhl Alexandrův telefon a vytočil jsem číslo toho chlápka. Najednou tomu vysokému začne zvonit telefon a ten za kasou se na něj kouká jak na debila. „Jste zatčen" zasyčel jsem a ukázal jsem odznak. „Prdele" zamumlal. Vzal jsem pouta a nasadil mu je. „Přeji hezký den" řekl jsem když jsem odcházel z obchod, začal jsem vytáčet Billa na telefonu.