Zapípal mi telefon… 5:50… „Do háje, za 4 minu jede“ Zaklel jsem si tak pro sebe. Rychle popadám tašku, šálu a můj vkusný kabát zděděný po otci a vybíhám na autobus. Ranní ulice je klidná, mrtvá, zkrátka taková, jak ulice na vesnici vypadají o šesté ráno. Ztěžka oddechuju, od rtů se vznáší bílá pára, která přerušuje padající vločky sněhu. A jako každý den nasedám zadýchaný do autobusu s lehkým pozdravem na řidiče a hledáním někoho, koho znám.
Jak tak procházím uličkou, vídám denně stejné tváře… Na stejných místech, se stejným výrazem,… se stejnou záští k ránu jako mám já. Občasné pokývnutí, nebo třeba oční kontakt je na denním pořádku. Baťoh mi lehce sklouzává k nohám a moje hlava pomalu odpadá směrem ke sklu… Opřený, unavený, toužící po další kávě a naprosto znuděný stereotypem života.
Autobus se rozjel. Lehké podrncávání se stávalo každým ránem čím dál tím víc příjemnou kolébkou před prvním světlem. A jak tak pomalu zavírám oči… Co pomalu, vlastně je už mám dávno zavřené a jsem ve světě snů, světě bláznů, dětí, co neztratili víru v anděly, a nebo jen ve světě jednoho 16 letého kluka, co se toulá ve vlastních myšlenkách.
Byl jsem tam, kde jsem chtěl. Podvědomí mne tlačilo, že to bude jen pár minut, ale i přes to jsem přesně věděl kam jít… Za Ní. První myšlenky dne byli a jsou jen a jen pro Ni. Vrací se mi společné chvíle, i když jich nebylo tolik, tak pohled do její tváře mne vždy tak příjemně zahřál. Vzpomínka na koncert, kdy jsem ji mohl chytit za ruku a prostě to udělat, ale to ne… Neudělal jsem to… „Idiote“ zašeptal jsem si sám pro sebe…
Když v tom sebou autobus prudce trhnul. Ozvalo se: „Konečná stanice, prosíme vystupte “. Baťoh na rameni, oči sotva otevřené, ale už téměř jak na povel nejen já uspořádaně směřuju na nástupiště.
Zašlej stereotyp… Jo, přesně tak bych tomu říkal. A ty zimní teploty… Hnus. Ale s lehkým podtextem oblíbeného songu, danými myšlenkami a smotanou mikinou pod hlavou se to dá přežívat. Ale to je tak vše… Prostě jen přežívat.
Vlak dojel do stanice… Venku pořád tma, zima, zkrátka nevlídně. Na lavičce, kterou míjím leží bezdomovec. Čím blíž jsem, tím větší mám pocit, že nedýchá. Když v tom se lehce zavrtí a mne se srdce lehce uklidnilo. „ Starost o ostatní… Jo to by mi šlo. Ale někdy dokázat pomoc sám sobě, to ne viď ?“ a další podobné věci se mi motali hlavou až ke škole…
Rozhodím si věci na zaprášenou lavici. Kávu si pokládám na kraj lavice, má tam už svoje místečko, a jen hloupě zírám do kuželu světla, co osvětlil kousek místnosti. Pod prsty papír, v ruce tužka… Chtěl jsem psát, chtěl jsem to někomu říct. Chtěl jsem to říct jí. Každé slovo, každou myšlenku, každé slovo, co mělo být pro Ní.
Říkám si… „ Proč se trápíš " nejednou ti to už lidé říkali… Luskneš a máš tu pět holek s tím, jaký Ty jsi“ A skrze úšklebek si sám odpovídám „ Protože se trápím pro osobu, která mi za to stojí… Stojí mi za to abych bojoval.. Abych pro Ni byl ještě lepším člověkem“ Slzička mi ukápla…
Možná si nechci sám přiznat co k ní úplně cítím… Nebo to prostě chci říct dřív ji, než sám sobě…. Achjo, ta dětská láska…. Chováš se jak idiot, sám to víš a nakonec to končí tím, že to píšeš jen na tenhle hloupej papír...
2.12. 2014 v půl druhé ráno... O:)
ČTEŠ
Ráno plné vzpomínek
Short Story[Inspirováno skutečností] Tenhle příběh zná nejspíš každý z vás. Mladej kluk, co si užívá denních problému a lásky k jedné slečně, ke které jen špatně hledá cestu. Možná to na vás zapůsobí empaticky a nebo taky ne, nicméně vám přeju příjemné čtení...
