48. hodinou to končí

Prolog

                     Každé ráno mě po té autonehodě strašně bolí hlava. Doby, kdy to bylo aspoň kvůli alkoholu, jsou pryč. Nenapadá  mě nic, co by připomínalo tu bolest. Možná jen stovky malých jehliček zabodávajících se do hlavy. Není se taky čemu divit. Auto se mi nepodařilo provést zatáčkou a skončilo dvacet metrů od silnice. Cesta tam byla plná otoček našeho auta.                                                                                                                                První věc, co mě po zastavení napadla, byla Freya. Je Freya v pořádku? Nikdy bych si neodpustila, kdyby se kvůli mně stalo něco Freyi. S bolestí jsem se otočila na sedadlo spolujezdce. Seděla tam a řekla: ,,Jsi v pořádku?" Kromě krvácející rány na hlavě a pár odřenin vypadala docela v pohodě. Poté jsem za doprovodu houkajících sirén znovu usnula.                                                                                                                                                        Utrpěla jsem menší otřes mozku a noha se mi v autě zapříčila tak, že mi ji hasiči museli při vytáhnutí zlomit. Freya měla zlomená dvě žebra a naraženou klínovou kost od nárazu do okna. Teď si ale říkám, že by bylo lepší, kdybychom tam umřely hned, protože teď jsem způsobila Freyi mnohem větší problém. Obě jsme už z nemocnice doma a do práce ještě hodně dlouho nepůjdeme. Je jasné, že po nás půjdou. Jen nevím, kdy to mám čekat. Zjistila jsem, že ještě nezvonil budík. ,,Moment", řekla jsem si, "něco je jinak." Zrovna, když jsem se chtěla otevřít oči, začal zvonit. Napřáhla jsem se a najednou jsem to uviděla. Už mi ho nasadili. Nejspíš v noci.                                                                    Celou dobu, co jsem doma, jsem se na tuhle situaci připravovala, ale ono to vlastně nejde. Nejde se připravit na to, že za 48 hodin si pro vás někdo přijde, aby se vás zbavil. Slyšela jsem, že na vás někoho nasadí, aby dal pozor na to, že zůstanete ve městě. No tak to můj špión bude mít hodně jednoduchý vzhledem k mé zlomené noze a autu totálně na šrot.                         Asi bych měla zavolat Freyi. Zvedám telefon a vytáčím její číslo. Mobil dvakrát pípne a pak mi ohlásí, že je nedostupná. Jasně... Klasická Freya. Věčně nedostupná. Na mobilu i v životě.   

           ___________________________________________________________

Je to tady. Můj první ,,klient". Jak jsem nervozní? Moje nervozita se nedá slovy vyjádřit. Za dva dny odvedu svého prvního člověka na popravu. Tím člověkem byla Robyn Carr.                                                                                 Je to vysoká blondýna s tmavýma velkýma očima, malým pihovatým nosem a velkými plnými rty. Pihy jí neskutečně slušely. Ačkoli to není typ, který upřednostňuji, byla hezká.  Mimo to je to dvaadvacetiletá baristka v kavárně Coffee time. Svůj život si dokázala jakž takž zařídit. Robyn patřila mezi ty lidi, co mají bohaté rodiče. Ale rozmazlená rozhodně nebyla. Chtěla se z vlivu svých rodičů vymanit co nejdřív.  Za první uspořené peníze si koupila ojeté auto. Byla horší řidička, než si myslela a tak to dopadlo.                                                                                           Teď jí musím nasadit náramek.  Když jsem ji tam viděl tak ležet, bylo mi jí i líto. Kvůli takové maličkosti se nedožije ani dvaceti tří let. No nic, čím dřív to udělám, tím dřív to skončí. Jistě je má nervozita způsobená pouze mým amatérstvím, vždyť jsem Sebastian Orton, syn slavného Toma Ortona. Tedy slavného pouze v naší firmě samozřejmě. Jména lidí, co pracují v DUP corporation, nejsou známá, kvůli bezpečnosti zaměstnanců. Na název té firmy si pořád nemůžu zvyknout.  Pod písmenky se skrývá Destroing Unessesary People (ničení nepotřebných lidí). Krátké, ale trefné.                                                                                                                                  Náramek je nasazený a já můžu zase rychle pryč. Dřív, než se Robyn vzbudí. Už už chci odejít, když v tom si všimnu fotky na nočním stolku. Je na ní Robyn spolu s jinou ženou. Byl to pravý opak ženy ležící na posteli. Bruneta se zelenýma očima, trošku větším nosem a širokým úsměvem. Než jsem si ji stačil blíž prohlédnout, Robyn se začala ošívat. Čas odejít.  

Následujících čtyřicet hodin  jsem strávil v autě. Bylo zaparkované před domem pozorované osoby. Sedm a půl hodiny jsem si dal šlofíka, protože jsem pochyboval o tom, že v noci někam odejde. V práci o tom samozřejmě nikomu nepovím. Mám půl hodiny. Ruce se mi začaly klepat a dech se mi zrychlil. ,,Nedokážu to!" zařval jsem a hned v zápětí jsem toho litoval. Robyn po chvilce vykoukla z okna, aby se podívala, co se děje na ulici.  Naštěstí to trvalo dost dlouho na to, abych se schoval do auta. Vím, že je to dost nevhodné, ale v tu chvíli jsem byl rád, že má zlomenou nohu.                                                                                                                    Zbývalo mi ještě deset minut a najednou mi zazvonil mobil. Ještě, že jsem se byl před chvilkou vyprázdnit, jinak bych teď dopadl jako tenkrát, když mi bylo pět a na mém prvním představení chtěl náš učitel zaimprovizovat. Z ničeho nic na nás zakřičel a já to pustil. Ještě teď, když si na to vzpomenu, cítím nutkaní si strčit vidličku do oka, abych potlačil tu trapnost situace. Já vím, bylo mi pět, ale i tak.                                             Nicméně volal mi otec, jestli jsem připravený. NEJSEM! Poslední minuta a já se vydávám do domu. Když otevírám dveře, slyším potlačený řev a následnou ránu. Když vejdu do bytu, najdu ležet Robyn na zemi a vedle její berle. Rozdělám igelitový pytel a navleču ji do něj. Ještě, že je docela tma. Nakládám jí do dodávky a  posílám SMS tátovi. HOTOVO. Hned v zápětí mi ale táta odpoví: ,, Skvělé, tak ji dovez a můžeš hned pokračovat. Další osoba se jmenuje Freya Emerson. "