48. hodinou to končí

48 : 00 : 00

  Jakmile mnou třískl o zem, bylo mi jasné, že jsem skončila. Napřahuje se po náramku a prostě mi ho nasadí. Jen tak. Naštvanost z něj přímo srší, ale to mi je jedno. Je to zmetek, co patří k těm cynickým prasatům. Zády se opírá o zeď a dívá se do prázdna. Já se od něj odtahuji co nejdál s pohledem stále upřeným na něj. Rukama hmatám po něčem, čím bych ho mohla praštit. Najednou se ke mně otočí tak prudce, až sebou cuknu. Podívá se mi do očí a řekne: ,, Jelikož už si mě viděla a já pochybuji, že by sis tohle celý nechala pro sebe, strávíme spolu následujících 48 hodin. Mysli na jedno, vždycky, když se pokusíš odejít z města, zabráním tomu . Budu ti neustále dýchat na záda. Kam půjdeš ty, tam půjdu i já. Říkej si tomu klidně podělaná chůva, to je mi jedno, ale pokud se pokusíš pláchnout, mám povoleno použít i násilí." Jo a do teď jsme si asi lakovali nehty a stěžovali si na naše ex.                                                     Když se na něho dívám, hnusí se mi čím dál tím víc. Zamračím se na něho a sarkasticky řeknu ,,Promiň, ale vychcat se před druhejma neumím. Zahrnují tvoje služby i přebalování?" a pokračuji  v odtahování svého těla co nejdál od něho, až zády narazím do protější stěny. ,,To jseš takhle milá pořád?" zeptá se mě. ,,Ne blbečku, celej život jsem si to nechávala jenom pro tebe." pomyslím si. Najednou se ve mě něco zlomí a místo odpovědi se rozběhnu ke dveřím. Při tom všem jsem úplně zapomněla na má žebra a ta se při stoupání ozvala. Celé to zápasení jim dalo dost zabrat.                                                                                                          ,,Kampak vyrážíme?" zeptá se mě.  Nevěřícně se na něho  otočím. ,,Tys to myslel vážně? To se mnou budeš všude?" Znepokojeně se na mě podívá a odpoví ,,Hele nebudu ti lhát, dost se to podělalo, takže radši mlč a nech mě v klidu pracovat. Vůbec o mě nebudeš vědět."                                                                                                                ,,Děláš si srandu? Chceš mi říct, že si mám do bytu jako pustit cizího chlapa, co se mě snaží zabít? Zapomeň! "                                                                   ,,Hele já se k tobě dostanu tak jako tak. Zapoměla si, že mám klíč?" odpoví s lišáckým úsměvem. Fuj. O co se snaží? Jestli si myslí, že se mi líbí, tak to se fakt mýlí. Jeho odpornej ksicht si se mi bude objevovat v nočních můrách.  Zvedne se a jde ke dveřím. ,,Tak jdeme nebo ne?" zeptá se mě a já v duchu závidím Robyn, že mu nepřekazila plány a nemusela podstupovat takové bizárnosti. Nicméně se sebezapřením  ho následuju.                                                                                  Venku na mě už čeká v autě. Byl to nablýskaný Cedrex. V příštím životě asi budu taky dělat pro takový pracháče, pokud i nováčci jezdí v takových kárách. Automobilový průmysl za posledních 40 let strašně vyspěl a tahle značka je toho jasným důkazem. Víc šetrnější auto k přírodě jsem neviděla. Žádné škodlivé plyny, nenákladný materiál,  a tak dále a tak dále. Přesně takhle to říkají v reklamách a přesto jsou ty auta drahá jak šest nemovitostí. Ale jsou přece EKO, takže vysokou cenu kompenzuje dobrý pocit! Jsem strašně ráda, že ta společnost takhle myslí na planetu. Nakupují šetrná auta, vraždí nepotřebné lidi a co bude příště... záchrana jednorožců? Cesta ke mně domů byla trapně tichá, ale nikdo neříkal, že se s ním budu bavit.                                                                              Najednou mu někdo zavolá a ten blbeček to samozřejmě zvedne. K mému neštěstí, jsme ale jeli pomalu a navíc jsme museli zastavit na červenou a on nemohl narazit do žádného sloupu, stromu nebo značky. To by bylo totiž milionkrát lepší než být s ním. Když jsem se na něho podívala, mračil se a byl dost rozrušený. Já si zase představila, jaká by to mohla být krásná bouračka.  Pak jsem si všimla dalšího náramku, který měl v autě položený.  On je do toho telefonátu tak zabraný, že si ani nevšiml, že jsem mu ho vzala.                                                                                                                              Znovu pomyslím na má žebra a rozhlédnu se kolem. Vidím, že v tuhle dobu skoro nikdo není na silnici. Poté mi pohled sklouzne na park blízko naší pozice. Sama se divím, že ho ještě nepokáceli. Ale zkusit bych to mohla. Prudce otevřu dveře a vyběhnu do parku, je totiž dost velký na to, abych se mu v něm ztratila. Běžím a běžím, vůbec se nezastavuju. Nevím, jestli běží za mnou a nehodlám to zjišťovat. Teď je poslední šance tomu všemu utéct. Když se dostanu pryč z města, mohla bych se zachránit, venku už mě hledat nebudou. Sice mám pořád ten náramek, ale s tím si nějak poradím hlavně když budu pryč. Běžím kolem rybníka a beru to přes menší lesík uprostřed parku. Víte, jak přesně v takových momentech ve filmu někdo zakopne o vystouplý kmen nebo dokonce o vlastní nohu? To se mě nestalo, stalo se mi něco mnohem horšího. Uklouzla jsem na blátě, a u toho jsem si zlomila podpatek. Ano, v takové situaci jsem si nemohla vybrat lepší obuv. Prudce jsem se začala rozhlížet. Pak se mi začala motat hlava z toho pádu a já ji musela položit. Čekala jsem křik, bolest nebo odtáhnutí zpátky a nebo všechno.  Ale... nic se nestalo. Zvednu hlavu a rozhlídnu se, ale nikde nikdo. Jenom ke mně přiběhl pes a začal mě olizovat. Tak jsem ho podrbala za uchem a zvedla se. On za mnou nešel?