I am I and you are you.... (Harry)

1. díl.....

Ahoj, vím, že jsem zatím žádný příběh ještě nedokončila, ale byla bych ráda kdyby jste to četli, protože mě ten nápad nadchnul tak snad se vám bude líbit a prosím o nějaké komentáře a votes. Dííky :D

"Ne! Nechte mě být. Prosím, udělám cokoliv, jen mě pusťte!" slizský, starý a hlavně tlustý chlap mě drží vší silou abych se nemohla z jeho sevření dostat. Najednou cítím jak se na mě natiskl, dotkl se mého stehna a...... " Pane bože!" vykřiknu, když se rychle posadím zpocená na posteli. "Jenom zlý sen..." zašeptám si sama pro sebe.

Mám žízeň, a tak se jdu napít do kuchyně. Cestou rozsvěcím všechno co se dá, protože mám divný pocit. Rodiče a sestra ještě určitě spí, jelikož když se dívám na čtvercové hodiny nad kuchyňskou linkou, zjišťuji, že je teprve půl druhé ráno. Po cestě do postele zhasínám to, co jesem předtím rozsvítila.

.............................

Vydávám se do lékárny pro léky. Naše maminka už totiž čeká dva roky na transplantaci srdce. 

Měla by být sice v nemocnici, ale ona si vybojovla domácí péči. Takže jednou denně k nám chodí zdravotní sestřička, aby všechno zkontrolovala. Otec je právník. Asi si teď všichni myslíte, že jsme zazobaní, ale opak je pravdou. 

Náš otec dostane případ jednou za půl roku a to s boží pomocí. A i ten dokonce prohraje.

Jak už jsem se zmínila mám sestru Carol a ta je sedm let stará. Chodí do druhé třídy a je to ten nejroztomilejší a nejúžasnější tvor na světě. Dala bych za ní život, stejně tak i za své rodiče. V podstatě žijeme z mého platu, který není vůbec velký, protože jsem studentka.

Pracuju v jedné malé restauraci. Samozřejmě, že dostáváme i invalidní důchod, ale na to, aby se uplatily dluhy, dům a všehny možné výdaje, to nestačí.

Jdu deštivým Londýnem do lékárny a už vidím usmívající se starou paní za pultem přebírající si recepty na léky od ostatních lidí. 

Jakmile otevřu vchodové dveře budovy, zacinká krásný, malý zvoneček. Chvíly stojím krátkou frontu než se dostanu na řadu.

"Dobrý den, paní Mellark." pozdravím starší paní a usměju se na ní. Podávám jí recept a paní Melark mi automaticky podává krabičku s léky. Chvíly si povídáme o tom, jak je strašné, že pořád prší a také se zeptala na maminčin stav. Jde na ní vidět, že ji naše rodinná situace trápí a na Vánoce nám vždy koupí dárky i když naší rodinu skoro vůbec nezná.

Vracím se zpátky domů, ale to už se opravdu tak rozpršelo, že není vidět na krok dokonce se přidaly i kroupy.Stojím na vylidněném chodníku a zandavám si peněženku a léky zpátky do kabelky.

Slyším jak někde v dállce někdo dostal smyk. Nechápu kdo může řídit v takovém počasí, ale nebudu nikoho soudit, když nevím o co jde. Já jsem taky venku i když bych radši byla doma s mamkou a povídala si u šálku zeleného čaje.

Slyším jak se auto přibližuje, a tak si radši počkám až přejede a pak teprve přejdu silnici.

Snažím se ohlídnout jestli ho neuviím, ale v tu chvíly už je pozdě. Vidím jak dálková světla toho auta svítí přímo na mě a přibližuje se neuvěřitelnou rychlostí. Snažím se uhnout, uskočit, ale není kam. Stalo se to během několika vteřin a já ani nevím jak a už cítím náraz automobilu. Letím vzduchem a dopadám na mokrou silnici.

Cítím snad každičkou kost v mém těle, která je snad na padrť. Cítím každý centimetr mého těla a neuvěřitelnou bolest. Nemůžu mluvit, ani hlásku vydat. A to bych tak ráda alespoň zařvala o pomoc! Ale nic, nejde to. Ta bolest je tak příšerná, že nemůžu promluvit. Dokonce slyším jak auto odjíží za skřípotu pneumatik.

Dopadají na mě kapky ledového deště toho slejváku spojeným s krupobitím. Vidím vedle sebe kaluž krve. Pomalu zavírám oči a slyším v dálce zvuk sirén záchranného vozu.

Ocitám se v bílém prostoru, který se celý třese jakoby to bylo zemětřesení, ale já se nemůžu chytnout žádného pevného bodu, ani si nikam stoupnout, nic. Absolutně nic . Propadám se níž a níž. Bože snad jsem neumřela a nepropadám se do pekla. Prosím jen to ne. Najednou tvrdě spadnu na nějakou zem asi na nějakou ulici. Necítím žádnou bolest z pádu. A že to vypadalo na trvdý pád, ale nic jakoby se nic nestalo.

Postavím se a pomalu se otáčím a rozhlížím se. "Kde to jsem?" zeptám se polohlasem.