I am I and you are you.... (Harry)

2. díl

Ahojky, tak trochi pozdě, ale přece.... Snad se vám to bude líbit........... Omluvte prossím chybyčky.... :******

"Uvízla jsi tady." ozve se za mnou chraplavý hlas. Rychle se za tím hlasem otočím a pozvednu obočí. 

"Uvízla? Kde? A kdo jsi ty?" prohlížím si mladého chlapce s delšími kudrnatými vlasy. Má zajímavě zelené oči, perfektní nos jako bambulku a dokonale plné rty. Když si ho prohlížím podrobněji zjišťuju, že každý malý nedostatek, jako je piha, či něco takového je na něm sama dokonalost. Vypadá jak..... anděl.

"J-jsem v nebi?" zeptám se nervózně.

"Ne, ne to ne. Dostat se do nebe je trochu složitější než jen umřít..."

"Jsem mrtvá???" Zním udiveně, ale kdo ne, když jsem právě zjistila, že jsem mrtvá a nejsem v nebi. Koho by to nevyděsilo, že?

"Ne, to taky ne. Jsi uvízlá mezi cestou do pekla, nebe a nebo zpátky do svého těla. Právě teď jsijen duše. Stejně jako já, ale já tady jsem už dva roky, a proto tě tady taky budu provázet a pomáhat ti. Pojď za mnou, ukážu ti to tady." ukáže rukou před sebe, a tím mi naznačí abych šla s ním.

"Dva roky? A to jsi ještě nepřišel na to, jak se dostat zpátky? A co když máš umřít a jít nahoru nebo dolů...." zeptám se ho.

"Ale to se pleteš, já na to už přišel. Jen nechci žít." upře na mě ty své smaragdové oči. On tedy spáchal sebevraždu. Proč? Spusta lidí se snaží žít a on.....

"Ne, odpovím ti na tvou otázku v očích. Ne nesnažil jsem se spáchat sebevraždu.... Postřelili mě, ale to je jedno.... Jestli chceš řeknu ti o tom později." aha, to je smutné, že ho postřelili.

"A proč tady tedy jsi?" musím se zeptat. Prostě mi to nedá. "Kvůli tobě." cože??? "Co tím myslíš, že kvůli mně?" nechápu to, jak by to mohl vědět, že se tady ocitnu.

"Svatí mě požádali abych ti pomohl." odpoví mi, jakoby nic.

"Svatí? Já to nechápu. A s čím mi máš pomáhat?"

" S tím abys přišla na to, jak se dostat zpátky, protože já ti to nemůžu říct a ani nechci." odpoví mi okamžitě.

"To je milé. A proč nechceš žít?"

"Oh bože..." když to vysloví, okamžitě se podívá nahoru a zašeptá: "Promiň, síla zvyku." "CO?" podívám se na něho. "Nikdy neber boží jméno nadarmo.... A žít nechci proto, že tady mám opravdové přátele. Tam na zemi mám jen otce, který mě o všechno obral. Zničil dětství a... to je jedno. Když jsem nedávno přišel na to, jak se dostat zpátky uvědomil jsem si, že je to lepší tam, nahoře." vysvětlí a ukáže prst nahoru. Pokračuje dál. "Víš dal mi na výběr nebe nebo zem. Vybral jsem si nebe, ale pověřili mě ještě jední úkolem a to tebou..... ale mně to nevadí, fakt." když to dopověděl, podíval se na své hnědé boty do špičky.

"Kdo ti to dal na výběr?" zeptám se ho

"Bůh přece." pousměje se na mě.

"On existuje?" nevěřím v Boha a ani nic takového, proto mi to přijde divné.

"Samozřejmě" na chíly zavládne ticho, ale on ho přeruší dřív, než já. "Jsem Harry." "Melisa" odpovím prostě. Zastavíme se před nějakým domem. "Tak tady máš noclech, ale máš tady asi dalších pět spolubydlících + já." zazubí se na mě. "oh." je jediný na co se zmůžu. "Pár rad. Nedělej moc špatných věcí všechno se to tady zapisuje a pořád přemýšlej, jak se dostat zpět." o můj bože, to v životě nemám šanci zvládnout. "Neboj to zvládneš, já to taky dal a navíc budu každou vteřinu s tebou. Každý tady má svého patrona, Já tady měl Eda, ale ten už je nahoře." on mi snad čte myšlenky. "A co budu jíst?" zeptám se ho má takových otazek pane bože.

"Nepotřebuješ jíst. Jíst tady potřebují jen ti co jsou tady déle, než pět let. A to je teprve problém, protože tady jsou jen extrémy. Buďto nesmírně bohatí, kteří nechtějí dát nic a nebo nesmírně chudí."

"Počkat, tady na tadytom místě záleží na penězích?" já jsem se do toho absolutně zamotala.

"Vlastně ano, žiješ tady z toho co uděláš a prodáš, ale neboj ty tady máš mě, ty nemusíš nic platit. Takhle to funguje jen pro ty, který nemají svého patrona. A toho odebrali, protože řekl to, co neměl."

"Ach jo já se bojím... jak to tady s tebou mám zvládnout.?" "Neboj se, se vším ti pomůžu."