Not your daughter you bitch (pozastaveno)

Kapitola 1. - Smrt nikdy nespí

To, že rodina Malbonových odjakživa odmítala letní slavnost zahrádkářů, nebylo tajemstvím. Paní Picksová, postarší dáma z protějšího cihlového domu a vášnivá pěstitelka morušovníků, to vždy komentovala slovy, že by si od nich nenechala zalít ani kaktus. Na druhé straně obtloustlý pan Clark se rodiny zastával a při každé příležitosti si paní Picksovou dobíral.
„Stejně bude ta baba jednou tak scvrklá jako ta její tupá moruše," mumlal si pod mohutný černý knír pokaždé, když na chodníku před domem stoupl na spadlý tmavý plod, který připomínal velikou ostružinu.

„Kupovat si bylinky v pytlíku? Taková zbytečnost! Plýtvání!" hudrala jedna z přívrženkyň paní Picksové, slečna Brownová. Šedesátiletá slečna. Úctyhodný to věk.

„Na rozdíl od vás chodí do práce a mají jiný starosti. Vy dvě krůty akorát řešíte jen ty svý hloupý kořínky!" soptil pan Clarke a v pravé ruce třímal dřevenou zahnutou hůl.

„Cože?" vykřikly dámy jednohlasně a tvářily se dost pobouřeně.

„Krůty a ještě k tomu hluchý," bavil se nad jejich rudnoucími obličeji. Obě ženy šlehaly pohledy mezi sebou a panem Clarkem.

„Tohle je urážka na cti! Ty dědku plesnivá!" hulákala slečna Brownová přes celou ulici, na které už pár zvědavců natahovalo krk, aby viděli a slyšeli co nejvíce.

„To není urážka. To je diagnóza," přešlápl na jednom místě a zastrčil jednu ruku do kapsy u svých manšestrových kalhot.

Malbonovi si těch klepů ale nevšímali. Měli svých povinností ažaž. Zdržovat se nějakými řečmi bylo vážně to poslední, co pan Malbon po náročném dni v kanceláři chtěl slyšet. Vždy zaparkoval své tmavě modré auto před garáží, s nacvičeným úsměvem vylezl ven a rychle, aniž by na něj sousedky začaly něco kvákat, zašel do domu. Těšil se na svou rodinu a sklenici vychlazeného pomerančového džusu, kterou si občas okořenil douškem něčeho ostřejšího.

„Nechápu, jak mohli tomu hlupákovi uvěřit! Stojí proti němu štosy důkazů," stěžoval si hlasitě od dveří, když se snažil vyprostit z lehce okopaných polobotek. Krom nechápavé odpovědi od jeho ženy, se mu nic jiného nedoneslo.

„Amélie je kde?" nadzvedl tázavě obočí a rozhlédl se po kuchyni. Touhle dobou většinou začínala večeře a bylo nepřípustné, aby se někdo z rodiny opozdil. Paní Malbonová jen lehce hodila kudrnatou hlavou ke stropu.

„Něco řeší. Přijde za chvíli," omluvila ji.

„Večeře je rodinná záležitost. Co má tak důležitějšího na práci?" jeho hlas zněl poněkud rozhořčeně. Přitom většinu času byl tak pohodový chlapík. Bohužel nevydařený případ jeho právnické kanceláře mu zkazil celý den.

„Ona přijde. Řeší něco do školy."

„Vždyť má ještě prázdniny," hudral si pod vousy. Paní Malbonová mu nandala na talíř pořádnou porci bramborové kaše a úhledně se ji snažila načančat.

„Edmunde, já nevím, co přesně řeší. Ráno přilétla sova s těmi jejich novinami. Od té doby je zalezlá u sebe. Ani neobědvala," hlasitě si povzdechla a položila lžíci od kaše zpátky do rendlíku.

„Třeba ji přišel krom novin nějaký dopis. Možná má ctitele," chytil vlídně svou manželku za zápěstí, aby ji uklidnil a zároveň ji donutil se posadit.

„Nemluv hlouposti. Víš dobře, o co jde," zvedla k němu dost znepokojivý pohled. Její manžel však neodpovídal. Sám nevěděl, jak má zareagovat.

„Už měsíc ti to leží na stole," propalovala ho zoufalým pohledem a sotva potlačovala pláč.

„Jane, byla to havárie. Nehoda."

„Nehoda? NEHODA?! Edmunde, moc dobře víme, že žádná nehoda to nebyla!" vyhrkla popuzeně a odhodila utěrku, kterou před tím stále držela v druhé ruce.

„Uklidni se," sykl k ní. „Co jiného to mělo být? Ta továrna nebyla podle kontroly v dobrém stavu."

„K čertu s nějakou kontrolou!" vyprskla a zvedla se ze svého místa a opřela se o linku. „Někdo je zabil, Edmunde! Všech dvacet lidí!"

„To není možné," vydechl po chvilce ticha, která mezi manžely propukla. „Hloupost."

„Proboha. Sám dobře víš, čeho jsou ti lidé schopni!" paní Malbonová se varovně a zároveň dost vystrašeně zatvářila.

„Většina jich je ale zavřená a navíc-"

„Co když ale ne?!" razantně ho přerušila a třískla do linky. Čehož vzápětí litovala, jelikož ji rukou projela velmi ostrá bolest. „Co když jsou tu zas?"

„Nesmysl. Většina z nich zemřela. Ti zbylí co utekli, jsou zavření v tom jejich hrozném vězení," opřel se lokty o stůl a propletl si ruce. „Je po všem, Jane."
Ta jen nesouhlasně kroutila hlavou.

„Edmunde, víš moc dobře, že smrt nikdy nespí," snížila tón hlasu a mírně i zachraptěla. Bylo ji z celé situace velmi špatně.

První kapitolu vám sem hodím už teď. Předem chci však upozornit, že díly budou vycházet nepravidelně. Dokud nebudou dostatečně předepsány. Už jsem se zmiňovala, že příběh vzniká za pochodu, tudíž je to trochu improvizace... 🤷‍♀️🤦‍♀️
Navíc, i když je karanténa, tak musím i na vysoké plnit úkoly, přednášky a psát články. S časem je to tedy stále trochu krkolomné.

I tak ale doufám, že se první kapitola líbila 😊. Začátky jsou vždy trochu utahanější. Znáte to. Doufám, že se příběh mezi vámi brzy rozjede tak jako Yes sir ❤️. Tenhle příběh bude psaný trochu jinak a snad víc knižně 😄🤔. Uvidíme. Dejte mi vědět, jak se vám zatím líbí.

Love ❤️

T.