Když jsem byla malé dítě bála jsem se smrti. Není to nijak neobvyklé, nebo originální, ale bála jsem se i jiných věcí. Například tmy. Nebezpečí.Ale to všechno souviselo s mým prvním strachem. Vyrůstala jsem ve světě, který se rozděloval na dvě části. Ta první byla tradiční, starodávná a založená na principech starých jako samo lidstvo.
Byla to strana víry. Nemluvím jen o křesťanství, ale i o buddhismu a hinduismu, řeckých a římských bozích, keltských legendách a vikingských kulturách. Ani tajemství starých indiánů nesmím vynechat. Má matka byla silná ateistka. Svého otce bych jako někoho z koho si máte vzít příklad zrovna nebrala a z mužských vzorů, které mi mé dětství nabídlo nikdo na boha nevěřil.
Ve škole nás nutili znovu a znovu básničkovat modlitby, jako by nám to snad mělo zachránit život. Nedali nám na výběr. Přinutili nás tvrdit, přísahat že věříme, i když moc dobře věděli, že za rohem jsme jejich víru nenáviděli a proklínali. Byl to vztah na základě vzájemné tolerance a nenávisti.
Ne nejsem ateista. Chtěla jsem věřit v bohy. V nesmrtelnost. V možnost lidské duše. Ale už odmalička jsem věděla, že má racionální stránka vždycky zvítězí. A ač je to smutné drazí přátelé, rozhodla jsem se věřit vědě. Věděla jsem, že jsme nebyli stvořeni vyšší mocí, ale jako výsledek chemické reakce a následné evoluce.
Duše neexistuje, naši osobnost tvoří nervové spojení v mozku, které po smrti zaniká a navždy zmizí. Ano tyto myšlenky mě probouzeli ze spaní a nedovolovali mi, cítit se šťastná. Chtěla jsem se ponořit do sladké nevědomosti, stát se na chvíli součástí toho krásného nevinného naivního stáda, které zaslepené vírou žilo plně a spokojeně, protože věřilo, ne oni věděli, jejich přesvědčení bylo tak silné, že se to stalo naprostou samozřejmostí, že jednou přijde konec a oni zas uvidí své blízké.
Přijde vám, že jsem příliš negativní? Pesimistická? Ne, jsem jenom upřímná. Je to zločin? Můžete mě ale soudit. To právo vám neberu. Můžete namítat, že něco být musí, že lidská duše je výjimečná a nezapomenutelná. Složitá, jiná. Jak může tedy zaniknout?
Nejsme jedineční, rodíme se stejnými nápady a myšlenkami, se stejnými přáními a touhami, jen měníme způsob, kterým je získáváme. A jak žijeme.
A já vám vaši pravdu neodpírám. Ani ji nevyvracím. Je stejně pravděpodobná jako ta má. Tohle je má víra. Celý svůj život jsem se spoléhala na to, že kdosi vymyslí cokoli, co zabrání trvalé smrti. Lektvar, prášek, zmrazení mozku, jak říkám, cokoli.
Ale dnes jsem stará. Ne, natolik, aby jste mě viděli a řekli si: "Stařena." To rozhodně ne. Ale zažila jsem hodně a tolik jsem toho viděla, tolik lidí zemřít a zatímco ostatní plakali a modlili se za své blízké, já s kamenným výrazem procházela životem.
Mám dcery. Dvě. A při představě, že se to stane jim... vyčítám si, že jsem je přivedla na svět. Můj život je prokletím, protože jsem byla vždy příliš chytrá. Příliš podezíravá a opatrná. Adrenalin byl pro mě důvodem k zlosti a panice.
Existuji v úplně jiné galaxii. V mysli mladé dívky, která má příliš bujnou představivost. Jsem ona, ale v jiném těle. Jsem představa. Ale to mi nebere na reálnosti. Protože, jaký máte důkaz, že náš život není jen představou spícího člověka, který skončí probuzením?
