Písní srdce slzy roní

I.

Teskné tóny mé flétny znějí lesem. Neskýtají mi však útěchu jako kdysi. Nemohu hrát, když ona netančí.

Jsem sám... nic nevidím... Ne, vidím vše, jen nic pro mne nemá cenu. Slunce vyhaslo, měsíc svou skrytou tváří drásá ztrápenou duši... z hvězd zbyl pouhý stín na noční obloze. To vina táhne mé srdce k zemi, jak byl bych spoután okovy Nepřítele... A není to snad pravda? Nepadl jsem do jeho sítě? Vždyť zrada je jeho nejmocnější služebník. A já zradil - ne jednou! Dvojitá byla má zrada. Ne! Hůře, mnohonásobná... ji jsem zradil dvakrát, své srdce však tisíckrát. Každým slovem, každou myšlenku, která tak vtíravě tvrdila, že můj čin byl správný. Proč jsem to vlastně udělal? Pro další z Nepřítelových zbraní, to strach mě nutil k oněm hrůzným slovům. Strach o mou nějmilovanější... Bál jsem se, že se jí něco stane. Že temné stvůry jí ublíží... A přitom jsem to byl já, kdo zasadil jí nejbolestivější ránu...
Nyní lituji svých činů, chtěl bych ji spatřit, padnout na kolena a prosit o odpuštění... Vysvětlit, že to strach proudící z lásky vedl mé činy... Ale je pozdě. Na vše. Lúthien ztratila se mi v nedohlednu, stíny již skryly její kroky... Zda cokoli ublíží mé lásce, věz Ilúvatare, že to já jsem tím vinen! Já a nikdo jiný...

Tóny flétny pomalu doznívají... Zabité pocitem viny... bolestí srdce...

Dobrá... přiznám se, nikdy jsem netušila, že napíšu něco takového... Myslím tím, děl s tématikou Ardy je všude plno, proto jsem se jí sama chtěla vyvarovat. Nebo alespoň nic nezveřejňovat 😅... Ale, když jsem dopsala toto, uvědomila jsem si, že tady na Wattpadu se ze mě stal mrtvý brouk a měla bych vydat alespoň něco, když s Tanečnicí se tak dlouho nic neděje... Proto můžete číst tento výplod kreativity 😅.
Jinak, uhodnete, komu myšlenky patří?
Snad se Vám mikropovídka líbila ❤.

Mějte se krásně!
Isilien