Game over

1. kapitola

,, Můj milý deníčku, je to už týden, co se má nejlepší kamarádka Jess ztratila. Strašně moc mi chybí... nejtěžší je, že si všichni myslí, že jsem utekla z blázince nebo co... Já ji ale doopravdy každý den vídala, radila ji při testech, smála se s ní, chodila s ní do školy a prostě jsem s ní dělala všechno, co nejlepší kamarádky dělají. Proč se náš učitel na matematiku nekouká směrem k její lavici, když říká jaká jsme špatná třída..? Možná proto, protože tam její lavice není. Proč furt neslýchám ,,Jessica Evedsnová do ředitelny"? Možná proto, protože už žádná Jessica Evedsnová neexistuje. Co když byli všechny ty naše zážitky jenom sny? Co když doopravdy nikdy neexistovala? Ale ne... vím jistě, že Jess existovala. Jen kdybych věděla kde je... Ve škole je bez Jess takové prázdno... Nebyl by víkend, kdy by nebyla po škole, kvůli jejímu chování. Moc mi chybí, ale to už jsem zmiňovala. Chybí mi její hlášky, a to, že měla na všechno odpověď. Dokonce i náš náramek přátelství, který jsme jako malé vytvořili mi zmizel z ruky. Moje mamka, si o mě myslí, že si to vymýšlím. Ano, je divné říct, že už od narození, tudíž 16 let, mám nejlepší kámošku, která z ničeho nic zmizí a všichni dělají jako kdyby nikdy neexistovala. Ale já to tak nenechám. Přijdu na to kde je. Budu ji hledat do té doby, dokud ji prostě nenajdu."
Zavřela jsem deníček a šla si lehnout do postele.

,,Alison?! Vstávat!!" Zařvala na mě mamka. Divím se, že mě vůbec vzbudila, protože jsem člověk, který spí klidně do oběda.
Nic jsem ji neodpověděla, ale vstala jsem.

Mám pokoj nahoře, takže každé ráno musím scházet schody, které jsou poněkud strmé. Byla jsem ještě rozespalá, a nedávala pozor na cestu, tudíž jsem se ze všech schodů skutálela dolů, kde na mě čekala mamka se snídaní.

,,Sakra! Můžeš se někdy koukat na cestu krucinál?!" Zanadávala jsem si. Byla to opravdu rána.

,,Co se děje?!" Přiletěla za mnou mamka až u kuchyně. Víte, máme docela velký barák, takže je docela dálka se dostat z kuchyně ke schodům.

,,Coby, spadla jsem..." řekla jsem sklesle. Víte, je docela nepříjemné když první věc, kterou po ránu cítíte, je pád ze schodů.

Zvedla jsem se, a i s mojí bolavou nohou, na kterou jsem právě spadla, jsem dokulhala do kuchyně.
Na stole se na mě usmívali cereálie s mlékem, a já je s chutí a docela rychle snědla.

Když jsem se chtěla zvednout od stolu, zapomněla jsem na tu nohu, a celou váhu mého těla na ní přenesla. Co myslíte že se stalo? Ano, zase jsem spadla. Víte, jsem člověk, který v těchto chvílích nebrečí, ale spíše si zanadává.

,,Do háje to si ze mě snad už děláš srandu!" Zařvala jsem bolestí.

,,Zase? Doopravdy?" Pousmála se na mě mamka, která tentokrát přiběhla z ložnice, kde právě uklízela.

,,Mně to moc vtipné nepřijde... asi to mám naražené..." Zakroutila jsem očima

,,Ukaž mi to, podívám se na to." Pokaždé, když tohle někdo řekne, tak je jasné, že vám zraněné místo co nejvíce zmáčkne, a že to bude bolet.

,,Auuu!" Vykřikla jsem, protože ano, bolelo to.

,,Radši pojedeme na pohotovost..." Řekla mamka.
Jasný, je asi sedm hodin ráno, a já už jedu na pohotovost. Bože co jsem to za člověka...? Vždy jsem spíše optimistická, takže jsem to brala tak, že přijdu o test z chemie. Kdyby mě teď viděla Jess, to by se zase popadala smíchy.

,,Máte to jenom naražené..." prohlásila doktorka na pohotovosti. Já to říkala... říkala jsem že to bude naražené... no furt lepší, než zlomenina. Ale jak mám asi teď pátrat po Jess? S berlemi? To tak... Když to tak vezmu, je v celku děsivé co se jí stalo. I když vlastně ani nevím co se jí stalo. Celá tahle situace je děsivá. Na co asi tak teď myslí..? A co asi tak teď dělá?

,,Aha..." Nevím co jiného než ,,aha" jsem měla říct.

Po asi další půl hodině strávené v nemocnici jsem konečně jela domu. Cestou jsem přemluvila mamku, abych už do školy nešla. Přeci jen máme dnes tělocvik, takže bych dvě hodiny nic nedělala.

Tak čím začnu...? Musím s "pátráním" po Jess začít už teď! Určitě musím mít něco v pokoji. Třeba její fotku, nebo cokoliv s ní spojené. No to asi těžko Ali, když náramek který jsem nosila celých 16 let najednou zmizel. Byl no náš náramek přátelství, pro upřesnění. Všechny naše fotky budou určitě taky pryč. Je jen pár možností.
a, náramek jsem ztratila
b, někdo se k nám vloupal a všechny naše společné věci dal pryč
c, ani nevím jak to mám popsat... prostě nadpřirozeno...?

Cože?! Možnost a, musím vyškrtnout, protože naše společné album bylo taky pryč... teď už zbývá jen b, a c, ... V bodě b, proč by to někdo dělal? A navíc, jak by donutil všechny na ni zapomenout? Možná bych měla přiřadit bod d...
d, doopravdy jsem se zbláznila a Jess nikdy neexistovala

Achjo... já ale vím, že existovala. Tím jak si ostatní myslí že jsem zmagořela, tak mi vlastně vsugerovávají že jsem se zmagořela.
Musí přece existovat něco, co dokazuje že existovala!! Bože můj to je jak z nějakého špatného filmu... Je to ten film, na který se ráda podíváš, ale nerada ho zažíváš.

Aniž bych chtěla, začali mi téct slzy... Hned jsem si je otřela z očí, a pronesla ,,Ja nikdy nebrečím!"... říkám si to vždycky. Snažím se být totiž ta "optimistická" holka která nikdy nebrečí. No, jak je vidět, i ty "optimistické" holky občas pláčou... možná nejsem ta "optimistická" holka.... možná si na ní jenom hraju...

V hromadě kterou jsem právě vysypala, a hledala něco, co dokazuje že Jess žila, jsem něco našla. Byl tam naše malá knížečka. Byla to knížka která je menší než vaše dlaň. Byli tam obrázky, a já si úplně vzpomněla jak jsme to malovali. Každá z nás měla svoji stránku, na kterou něco kreslila.

Co teď? Mám to jít všem ukázat abych dokázala že Jess žila? (Proč vůbec používám slovo žila?! Určitě ještě žije!!!)
Ne neukážu to nikomu. Stejně by mi nikdo nevěřil, že to malovala ona. I když je tam její podpis, mohla bych to nějak zfalšovat nebo co. Knížečku jsem si položila na můj konferenční stolek. Věděla jsem určitě že jsem ji tam položila, ovšem ráno byla pryč.