Jak je to možné že tam nebyla? Večer jsem ji tam určitě dala!! Co když mi někam spadla? Sehnula jsem se, a začala ji hledat. Dneska je sobota, a moje mamka je v práci. Pracuje jako číšnice v jedné docela luxusní restauraci. Byla jsem si docela jistá že jsem doma sama, protože psa, ani jiné zvíře nemáme. Kdyby jste se ptali, kde je můj táta, tak s námi nebydlí. Když mi bylo asi 10 let, odešel od nás. Ani nevím, kde teď vlastně bydlí. No každopádně jsem slyšela jako kdyby někdo chodil do kuchyně a zpátky.
Myslela jsem si, že se mi to jenom zdálo. Přeci jen jsem se před chvílí vzbudila. Po chvíli zvuky přestali. Oddechla jsem si. Chtěla jsem se zvednout ze země, kde jsem hledala knížku, ale neuvědomila jsem si, že mám naraženou nohu.
,,Auuu" zakňučela jsem.
Něco mi ale říkalo, ať se podívám do přízemí. Vzala jsem si berle, a pomalu scházela dolů. Byl to docela problém, protože ty schody jak už jsem zmiňovala, jsou strmé.
Nějak jsem se dostala dolu, a šla se podívat do kuchyně. Nikdo tam nebyl. Cítila jsem ale divný pocit, a tak jsem přešla z kuchyně do obýváku, a zapnula televizi. Dávali tam nějaký teleshopping. Bože jak já to nenávidím. Jenom vnucují lidem určité produkty. No nechala jsem to tam, a šla si udělat snídani. Nemám ráda když je v místnosti klid... proto si vždy pustím radio nebo televizi.
Otevřela jsem lednici, a zase jsem něco uslyšela. Jako kdyby někdo rychle přebíhal z místa na místo, a u toho dupal.
Zavřela jsem lednici, a šla na chodbu. Opět tam nic nebylo. Vrátila jsem se do kuchyně, a na stole ležela ta knížečka kterou jsem ráno hledala. Hrklo ve mně. Někdo tady určitě musel být...! Nevěděla jsem co mám dělat, a svíral se mi žaludek. Ještě něco tu ale bylo jinak... nevím co, ale cítila jsem to.
Teď bych do sebe nedala ani sousto toho nejlepšího jídla. Proto jsem vzala knížečku, a šla do obýváku k televizi. V tu chvíli, jsem zjistila, co bylo celou dobu jinak. Televize byla vypnutá. Proto bylo všude takové ticho. Sedla jsem si na gauč, a dívala se do na můj odraz v televizi. Seděla jsem tam asi tak 20 min., a furt si přehrávala co se právě stalo.
Za mým odrazem v televizi se něco mihlo. Ztuhla jsem ještě víc. Bála jsem se otočit, a ani jsem se neotočila. Viděla jsem, jak se něco za mým odrazem zvedá... Byl to vysoký muž. Měl velké svaly, a něco držel v ruce. V tu chvíli jsem se odhodlala otočit, a doopravdy tam stál. Musela jsem se na něho koukat jak na strom, protože byl doopravdy moc vysoký. Byl to černoch, a určitě nevypadal že si chtěl pokecat.
Asi jsem omdlela. Buď jsem omdlela, nebo mě nějak omráčil. Pamatovala jsem si jenom tohle. Ale tohle není můj pokoj...! Nic jsem neviděla. Nic jsem neviděla, protože přede mnou byla světla. Spousty světel. Svítili do očí, a já tudíž nevěděla co je za nimi. Bylo to jako spousty baterek, které se snaží abych oslepla.
,,Co všechno víš?!" Ozval se ženský hlas za světli. Co bych měla vědět? To spíš já jsem ta, která by se měla ptát... Snažila jsem se zvednout ze židle, na které jsem seděla, ale byla jsem připoutaná. Co to má znamenat?!
,,c-co bych měla vědět? O čem co vím?" Řekla jsem vystrašeně. Doopravdy nevím o čem bych co měla vědět...
,,Jessica Evedsnová" řekl ten ženský hlásek. Na jednu stranu jsem byla ráda, že o ní ví i oni, a že jsem se nezbláznila, ale na tu druhou stranu, co když jsou oni ti, kteří ji něco udělali?!
,,Vím jen že..." zarazila jsem se. ,,nebudu mluvit, dokud vy neodpovíte mně. Kde je Jess? A kde jsem teď já?!"
,,Ha ha ha" zasmála se ironicky. ,,Takhle to u nás nechodí..." pronesla. Já ale mluvit nebudu. Jestli mi jde něco líp, než ignorování lidí, tak jsem Americký bůh srandy. Budu je prostě ignorovat, i kdyby mě to mělo stát život.
,,Ha ha ha" oplatila jsem ji.
,,Takže takhle holčičko. Buď nám to řekneš, a nebo se ti stane něco nehezkého" Řekla. Já ale myslím logicky. Kdyby mi udělali něco nehezkého, jak ta paní řekla, tak se nedozví co o ní vím. Takže vlastně pokud to chtějí vědět, tak musím žít. Takže se nemám čeho bát.
,,Tak to jo" pousmála jsem se.
,,Já se s tebou párat nebudu. Řekni mi vše, co o ní víš" Zařvala hystericky.
,,To by jste nejdřív vy, museli odpovědět mně" Pronesla jsem klidně, i když jsem klidná nebyla. Ruce se mi třásly, a klepal se mi hlas. Museli vidět že se bojím, nebo že jsem nervózní. Kdo by taky nebyl v téhle situaci? Je to doopravdy jak z nějakého filmu...
Přišel ke mně ten chlap, který byl za mnou v obýváku a vytáhl obří injekci. Sakra... jak já se bojím jehel a injekcí. Tekl mi pot po čele, když mi to zarazil do krku. Tohle jsem nedomyslela... teď jsem zdrogovaná...
,,Tak ještě jednou. Co víš o Jessice Evedsnové?" Řekla a tentokrát byla ona, ta klidná.
Rozesmála jsem se. ,,Ty světla létají" řekla jsem, a smála se u toho.
,,Co víš o Jessice Evedsnové?" Pronesla naštvaně.
,,Aaa ona žije? Myslela jsem že umřela ale nikdy jsem to neřekla nahlas" zase jsem se rozesmála.
,,Kdo všechno o ní ví?!"
,,To je sakramensky tajný hele..." řekla jsem.
,,tak ty řekni mně, kde jsem, a kde je Jess... pak ti řeknu všechno" pousmála jsem se.,,Vlastně bych mohla. Stejně tě potom odstřelíme..." řekla potichu, ale já to i přez to, že to řekla potichu slyšela. Všechen adrenalin byl pryč, a já se cítila jako... jako... no asi jako zdrogovaná.
,,Ty jsi v labratoři, a Jess, je ve hře."
,,Jaká hra?" Zeptala jsem se
,,Sice jsem ti to už řekla, ale že jsi to ty, tak ti to i vysvětlím. Jess hraje hru. Je to hra jejíž nevětší level je level 10. Jessica je právě teď v levelu 3." Vysvětlila mi.
Najednou byl konec... nic jsem neviděla, neslyšela a ani necítila. Jako kdybych vypla...
YOU ARE READING
Game over
ActionHráli jste někdy hru, kde jste nedošli ani do desátého levelu? Tak to by jste asi po vaší ztracené kamarádce pátrat neměli.