Rozdílní jako Slunce a Měsíc (DOKONČENO)

2. kapitola - Skalňák

Slunce teprve vycházelo zpoza hor. V táboře uprostřed lesa seděl šedobílý vlk. jeho chladně modré oči sledovali nebe. Tmavá obloha světlala a hvězdy společně s Měsícem mizely. ,,Dobré jitro, Skalňáku." z velké jeskyně vyšla zářivě bílá vlčice. Mladý vlk vstal a uklonil se. ,,Dobré ráno, Beto." Vlčice pokynula hlavou, že si může zase stoupnout a vytáhla si z hromady s jídlem tlustého zajíce. Její břicho už bylo zakulacené. Brzy přijdou na svět budoucí členové smečky. ,,Jak jsi se vyspal?" zeptala se ho laskavým hláskem a zakousla se do masa. ,,Výborně, nemohu se dočkat na dnešní den." řekl a podrbal se za uchem. ,,To bys měl. Mluvila jsem s Alfou, že potřebujeme zjistit, zda se nějaká smečka nezabydlela poblíž hor. Oba jsme se shodli, že ty jsi na to ideální." vysvětlila jakmile spolkla sousto. ,,Já?" Skalňákovi se rozzářily oči. Tohle byla velká čest! ,,Ano, ty a Tečka." kývla hlavou. Jeho nadšení však zmizelo. ,,Tečka? Proč zrovna Tečka? To jste mě mohli rovnou poslat s mými sourozenci." štěkl nevrle. Beta se na něj zamračila a pokračovala v hodování nad zaječím masem. ,,Nemluv o Tichotlapce a Rychlošlapovi takto. Jsou to šikovní vlci a pracovití členové naší smečky." řekla vlčice a podívala se do doupěte. ,,A Tečka je taktéž skvělým členem. Proto jsem ji s Alfou vybrala." dodala a zakousla se do zajíce. Skalňák vzdychl a došel k menšímu jezírku uprostřed tábora. Napil se a podíval se na svůj odraz. Už nebyl malým vlčetem. Stal se z něho velký vlk, který by dokázal v boji přeprat každého, kdo by se mu postavil. ,,Dobré ráno, Beto." z doupěte zrovna vyšel vlk s černými zády a bílým břichem. ,,Dobré, Statečný." kývla na něj vlčice. Vlk doklusal ke Skalňákovi a sedl si vedle něj. ,,Ahoj, synku. Slyšel jsi tu novinu o tvých sourozencích?" zeptal se hlubokým hlasem a taky se napil z jezírka. ,,ne. Co se stalo? Staly se otravnější než už jsou?" napadlo Skalňáka a pokrčil čumák. ,,Mluvil jsem s tebou, že o nich takhle mluvit nebudeš" zabručel Statečný a otřepal se. ,,Dneska půjdou s vlčaty na hlídku kolem hranic a možná spolu i něco uloví. Zářenka byla moc ráda, prý si konečně odpočine." dodal a pousmál se. Skalňák si přál, aby byl na něj jeho otec stejně hrdý jako je na Rychlošlapa a Tichotlapku. ,,To je super." řekl jen a vstal. Ve stejnou chvíli z nory vyšla i tečka. Šedá vlčice posetá na zádech černými tečkami. ,,Skalňáku, pojď. Měli bychom už vyjít!" zavolala na něj a společně se vydali z tábora ven.

Slunce měli nad hlavami, když došli nakonec lesa. Tečka celou dobu nezavřela pusu a pořád se na Skalňáka na něco ptala. Mladý vlk neměl něco proti ní, ale raději byl sám než s někým. Takhle nemohl pořádně přemýšlet nad tím, co chtěl. ,,Tý jo." vydechla vlčice, když spatřili vysoké hory. Sice bylo léto, ale na vrcholcích skal byl sníh. ,,Tam musí být výhled! Kéž bychom tam žili." řekla zasněně. ,,To by jsme tam všichni umrzli." štěkl Skalňák a pokračoval podél potůčku. ,,Ale nedostali by se za námi žádné Dlouhé packy." napadlo tečku a přidala do kroku, aby ji neutekl. ,,To jo." musel přiznat. Jen co si, ale vzpomněl na ledový sníh, tak se zatřásl.                                                                                         ,,Měli bychom už hledat jestli tu nejsou cizí vlci." řekl a začal čenichat u země. Tečka ho napodobila a začala chodit sem a tam. ,,Myslíš, že nějaké vlky najdem?" zeptala se a podívala se na něj. ,,To nevím. Doufejme, žene." zamumlal a ani se na ni nepodíval. ,,Půjdeme si potom zalovit? Začíná mi kručet břiše." štěkla a podívala se na oblohu. ,,Až zkontrolujeme tenhle břeh, tak pak jo." kývl. Tečka vyplázla jazyk a pokračovala v hledání.

Slunce se už pomalu blížilo k obzoru. dva mladí vlci se už vraceli ze své výpravy. Břicha měli plná a v tlamě nesli sysla a zajíce. Žádné čerstvé vlčí stopy nenašli. Jen na louce poblíž potůčku byl nějaký pach, ale ten byl už starý, takže tudy jen někdo procházel. Na hranici potkali Bodláka, mladého šedo-hnědého vlka. Skalňák byl rád, že Tečka začala dávat své, někdy až otravné, otázky jemu. On tak mohl zrychlit a nechat je za sebou. ,,Skalňáku!" jakmile vešel do tábora, tak k němu doběhli jeho sourozenci. ,,Ulovili jsme hromadu kořisti!" řekla Tichotlapka. ,,Jo, tři zajíce, pět myší, dvě veverky..." vyhrkl Rychlošlap. ,,To je moc super. Ale já musím podat hlášení Alfovi."přerušil je oba a pokračoval v cestě. Sysla dal na hromadu a zmizel v Alfově jeskyni.

Slunce už zmizelo a na obloze už svítil měsíc. Skalňák byl na louce a pozoroval jak se pasou laně. Konečně byl sám a mohl poslouchat zvuky lesa. Byl nedaleko místa, kde jako malý skoro ulovil myš. Tam poprvé vyl se svým otcem. Svět byl mnohem lepší, když tu nebyli jeho mladší sourozenci. Z vysoké trávy začaly vycházet světlušky. Malí broučci, kteří svítily. Skalňák se rozhlédl, zda tu někdo není a pak jako malé vlče se rozběhl za nimi. Jakmile dopadl do trávy, k nebi se vzneslo sto světlušek. Vlk vyplázl jazyk a začal se v trávě válet. Vyskočil na tlapky a rozběhl se dál od lesu.                                                                      Vyběhl na kopec a on spatřil vesnici Dlouhých pacek. Za ní bylo Nekonečné jezero. Usmál se a dlouze zavyl. Líbila se mu samota. Konečně se nemusel ohlížet na ostatní.            Kéž by se mohl jen tak rozběhnout pryč. Nechat všechno a všechny za sebou a spoléhat se sám na sebe a na své instinkty.