Necítím

Zvedla jsem se. Celé tělo mi promrzlo. Neměla jsem tu sedět tak dlouho.

Protáhla jsem se a vydala se do chladného dne. Bylo mi to jedno, kam mě tělo zanese.

Ucítila jsem, jak mi pod nohou něco křuplo. Podívala jsem se na podrážku. Byl to rozdrcený hlemýžď. Protočila jsem oči. Úplně mi to zničilo mé nové boty.

Zazvonil mi mobil a vyvedl mě z transu. Podívala jsem se na display. Zpráva od něj.

Neměla jsem ho ráda. Byl to akorát člověk, kterého jsem snášela. Občas byl užitečný, když jsem potřebovala někam odvést nebo něco koupit. 

Zastavilo přede mnou černé auto. Neváhala jsem a nastoupila do něj. Vítal mě svým úsměvem, který jsem mu nehodlala oplácet.

Neřekl, kam jedeme a mě to ani nezajímalo.

Vystoupila jsem z auta. Dojeli jsme do přístavu.

Nečekala jsem na něj a šla k molu. Všude byla cítit slaná pachuť moře a rybiny. Ušklíbla jsem se. Bylo to odporné.

Kývl na mě, abych ho následovala. Neprotestovala jsem, stejně jsem neměla co dělat.

Dostali jsme se do tmavého vlhkého podchodu. Nikde tu nebyl jediný člověk, přesto jsem neměla strach.

Zastavil se a došel přímo do mé těsné blízkosti. Díval se mi hluboko do očí a mě to přestávalo bavit. 

Měla jsem rozvázanou tkaničku. Stačilo lehce pozvednout obočí a on pochopil. Sehnul se ke mně a zavázal ji. Přejela jsem mu rukou ve vlasech. Občas bylo něco takového potřeba.

Zvedl se a pokoušel se o oční kontakt. Rukou mi přejel po tváři. Bylo to nepříjemné. Měl ji hrubou a ledovou.

Nemilovala jsem ho, přesto jsem nechala, aby mi vzal tvář do dlaní a políbil mě. Připadala jsem si úplně prázdná. Necítila jsem nic a pochybuji, že vůbec někdy budu.

Odtáhl se ode mě, ale bál se na mě pohlédnout. „Pořád..." nedořekl to, ale mě bylo jasné, co myslí.

Zvedla jsem bradu o trochu výš. „Ne," řekla jsem s klidným hlasem.

V jeho očích se objevil tak obrovský smutek, že to bylo poprvé, kdy jsem něco cítit chtěla.

Můj malý příspěvek do soutěže. Snad někoho osloví.