Hide and Seek

Welcome!

Cesta mi uběhla celkem rychle. Ani jsem moc nepřemýšlel nad tím, co by se mi mohlo stát.

"Hele! První zmínka o městě," pousmál jsem se, když jsem uviděl ceduli: "YellowWitch-2 míle".

"Takže už jen dvě míle," zanotoval jsem si.

Vtom se mi vypnulo rádio.

"Doprdele!" zaklel jsem a snažil se jednou rukou nahodit rádio stylem "prašť do toho".

Marně. Nic se nestalo, krom toho, že jsem byl neskutečně naštvaný.

"Ani blbej Rock mi nedopřejete?!" zařval jsem po autě.

Další dvě míle jsem jel znechucen a naštvanej na celej svět, biť šlo jen o blbý rádio.

Zničeho nic, se začalo šeřit. Do této chvíle jsem slyšel šumění stromů, hučení potůčku a zpívajících ptáků. Nyní jediné, co bylo slyšet bylo neochotné vrnění motoru. Lesy začaly být čím dál tím více husté. Dokonce se mi zdálo, jakoby mě chtěli uzavřít. Začaly být větší a větší. Jakoby se chtěli spojit a nepustit mě již ven.

"Co to sakra je?" zamumlal jsem si a zapálil cigaretu.

Jakoby mě to varovalo. Jakoby to říkalo: "Poslední možnost to otočit!"

"To zrovna!" odseknul jsem si pro sebe.

Věděl jsem, že pokud to zjistím, budu v takovým balíku, že si budu moct koupit nový auto. Krásný nový, se střechou. Tam mi už nebudou padat malé kamínky na hlavu, jako teď, když jsem jel po neupravené štěrkové cestě.

Jak jsem jel s cigaretou v hubě a tmou před očima, nevšiml jsem si, že je přede mnou spadnutý strom přes cestu.

"To poslední, co mi teď ještě chybělo," odsekl jsem si a neochotně vylezl z auta.

Strom byl moc vysoký a široký. Ten jsem neměl šanci posunout ani o centimetr, natož přes celou cestu.

Musel jsem tedy pěšky. Z auta jsem si vzal svůj revorler, baterku, nějaké jídlo, láhev vody a svůj fotoaparát.

"Jdu do tebe YellowWitch!" zařval jsem polohlasně a vyšel vstříc ceduli.

"YellowWitch!"