Povídky ze školy

Nespravedlivé obvinění

Každý den chodil pan Pecháček tu stejnou trasu. Už několik let vždy ráno vstal, došel si pro čerstvé pečivo do pekařství naproti a na poště při kontrolování dopisů flirtoval s pošťačkou. Ale dnešní den se zdal jiný. Pekařství bylo zavřené, pošťačka nikde a čekal něj velmi podivný dopis.

Na lístku uvnitř ho kdosi neúhledným písmem obviňoval, že je vrah, a že ten kdo tento dopis poslal ví co se stalo před pěti lety v Praze. Ale pan Pecháček neměl tušení co se stalo nebo kdo měl být před pěti lety zabit. Přečetl si ten list ještě dvakrát aby si byl jistý, že se nespletl, ale opravdu ho někdo obviňoval z vraždy. Bylo to samozřejmě nespravedlivé obvinění, ale ten někdo tomu opravdu věřil. Pan Pecháček zašel do parku a sednul si na lavičku, aby mohl přemýšlet. Zaposlouchal se do šustění stromů, jak se vítr proháněl mezi větvemi a zpěvu ptáků, kteří létali po okolí. Slunce prosvítalo mezi mraky a hladilo pana Pecháčka po tváři. Zelený park se zdál jako rájem na zemi. Ale tento pocit zkazil neznámý návštěvník. Pan Pecháček zahlédl za stromy tmavou postavu jak na něj upřeně zírala. ,,Kdo je tam?!" zakřičel, ale postava zmizela. Nejdříve si myslel, že se mu to jen zdálo, ale nedalo mu to a musel se podívat na místo kde postavu viděl. Prošel kolem trnitých keřů, které obklopovali cestu po které se vydal a jak se blížil k tomu místu, zmocňoval se ho pocit, že ho někdo z těchto křovin sleduje. Zkusil ten pocit zahnat, ale nedařilo se mu to. Když konečně došel na to místo, zahlédl na zemi další list. Opatrně jej zvednul a z pocitem úzkosti přečetl. Bylo to opět to neúhledné písmo, které ho předtím překvapilo, ale tentokrát se ho zmocnil strach. Stálo tam, že brzy se mu stane to co sám provedl. Náhle se z parku stalo temné místo plné tmavých zákoutí, která byla nejlepší místa na ukrytí člověka, který ho chce zabít. Rozběhl se a utíkal jak mu jen nohy stačily. Za každým stromem, který se mu stavil do cesty, čekal toho kdo mu chce ublížit a snažil se utéct stínům, které ho pronásledovali. Po chvíli ale zastavil, jelikož vběhl do slepé uličky. Stál nad dvacetimetrovým srázem, který se táhnul po obou stranách jako velký had, který mu zastoupil cestu. Když se otočil, aby se dostal zpět do bezpečí, zahlédl postavu v temné kápi jak k němu pomalu kráčí. Zacouval před ní a došel až k okraji srázu. Nad jeho hlavou jako by se vytvořily mraky černé jako uhel a ve vzduchu zavoněl přicházející déšť. ,,Co po mně chces?! Nic jsem neudělal!" křikl na blížící se postavu. A ta tentokrát odpověděla. ,,Zabil jsi mou matku a teď děláš nevinného? Tvůj obličej se mi vryl do paměti když jsem to všechno tehdy viděl. Mě nepřelstíš."

,,A-ale já přece."

,,Ticho! Byl jsem rád, že jsem tě včera ve městě zahlédl. Můžu dnes všechno ukončit." řekl hlas zpoza kápě a s těmito slovy vystoupil proti panu Pecháčkovi a strčil do něj. Ten přepadl přes okraj a padal až dolů do údolí kde se postavě nahoře ztratil mezi stromy. Muž, který se pod kápí skrýval sundal kapuci aby se odhalil začínajícímu děšti a padající voda mu začala stékat po tváři. Tento vrah s neskrývaným pocitem radosti odkráčel z místa jeho činu. Ale jeho vítězství nebylo pravé vítězství. V tu dobu totiž ještě netušil, že opravdu zabil nevinného. Pan Pecháček měl totiž bratra dvojče.