Stejní

I

Jmenuju se Lawrence. Žiju ve světě, kde jsme všichni stejní. Nosíme stejné oblečení, máme stejnou barvu očí, vlasů i pleti a většina z nás i stejně přemýšlí. Nevadí nám to. Je to takhle lepší. Nikdo se necítí špatně kvůli tomu, že by vybočoval z davu, jak to známe z příběhů našich prarodičů. Prý to tak někdy bylo. Nedokážu si to představit. Muselo to být strašné v té době žít, proto jsme všichni vděční za rozhodnutí vlády o žádných rozdílech ve společnosti. Všechno tohle pro nás udělali Oni.

Příští týden už mi bude patnáct. To znamená, že mě přidělí do učení na nějakou školu, kterou mi vyberou Oni. Už se strašně těším. Všichni v mém věku se těší. Je mi vlastně jedno, kam mě přidělí, hlavní bude, že pomůžu společnosti vzkvétat. To je to, co nás učili na přípravné škole. Když nás to učili, tak to je taky pravda... Dnes je neděle. Jediný den, který máme volno. Většinou ho trávím se svou nejlepší kamarádkou Jassmine. Dnes tomu bude taky tak. Máme se sejít jako obvykle v osm ráno před branami parku.

„Ahoj Law!" „Ahoj Jass!" Pozdravíme se a padneme si do náručí. Po pár formálních otázkách na téma jak jsi se měla jsme se pomalu vydaly po chodníku kolem řeky k altánku. Posadily jsme se na lavičku a pozorovaly labutě, jak se klidně nechávají unášet vodou. „Chtěla bych být jako ony." Pronesla jsem jen tak do větru. Jass na to reagovala způsobem, který jsem u ní nikdy nezažila. „Co to říkáš, být jako labutě. Ty jsi ty a nikdy labutí nebudeš." Tohle jsem u ní nikdy nezažila. Ani nevím jak bych to nazvala. Že by mi oponovala? Ale Jass se mnou vždy souhlasila a já s ní taky. Vlastně jsem tohle slyšela poprvé. „Ty jsi mi," zadrhla jsem se v polovině věty, „oponovala?" „C-co? To bych nikdy neudělala! Vždyť je to protiprávní a neslušné." „To máš pravdu, asi jsem se spletla." To bylo opravdu zvláštní, takhle ji slyšet mluvit. Hodila jsem to za hlavu a začaly jsme si povídat o rozřazování. Shodly jsme se, že je to nejdůležitější část našeho života, a že se na to obě dvě náramně těšíme.

Druhý den se Jass neukázala ve škole, což se moc často nestává, protože jsme očkovaní na všechny druhy nemocí, proto je nemožné, že by někdo onemocněl a nešel do školy. Jass mi ani včera neříkala, že by měla jít na nějakou prohlídku k doktorovi. Co když se jí něco stalo? Musím se za ní po škole stavit. Na obědě jsem se bavila s Maxem. Dozorkyně mi řekla, ať si k němu prý sednu. Bylo mi to divné, protože každý může mít jenom jednoho kamaráda a to je pro mě přece Jassmine. Nechápala jsem, proč chtěla, abych si k němu sedla a bavila se s ním. Teď už to chápu, ale v tu chvíli jsem prostě jenom poslechla rozkaz.

Po škole jsem se stavila dle mého plánu za Jass. Zazvonila jsem na zvonek u domu číslo 5684, ale místo Jassiny matky nebo otce mi otevřela úplně cizí žena. Slušně, podle osnov o hledání člověka, jsem se jí zeptala, jestli neviděla Jass. „Ne, neviděla jsem ji. Ani ji neznám. Moc se omlouvám, ale asi jste si spletla dům." „Aha... Děkuji za informaci. Budu se ji snažit najít jinde. Mějte hezký den a na shledanou!" Ukončila jsem rychle konverzaci a vydala se co nejrychleji domů. To, kam se Jass poděla, jsem se dozvěděla teprve nedávno. Zhrozila jsem se, když jsem to zjistila, ale tenkrát jsem si myslela, že její rodinu Oni přestěhovali například kvůli Jassině nastávající práci někam jinam. Rozhodla jsem se ji přestat hledat a zapomenout na ni. Kdo se v tomhle světě ztratí, už se nikdy nevrátí...